Petr Beneš: Kilogram, telegram, instagram...

Nedávno jsem rozmlouval se studenty jednoho pražského gymnázia, jak technologie – všechny ty instagramy, whatsappy a emoticony – mění naši schopnost domlouvat se. Trochu jsme při tom zabředli do historie a zavadili náhodou o telegram. Ano, myslím ten (vý)dobytek rychlého dorozumívání 70. let minulého století. Používaný většinou jen jako urgentní nouzovka těmi, co ještě neměli to štěstí a Telecom jim tenkrát ani po letech čekání stále ještě nezavedl domů pevnou linku.

Nikdo ze studentů netušil, co to ten telegram je. „Cože? TELEGRAM? Co to je? Můžu si to stáhnout?,“ ozvalo se z lavic. „Ne, to co myslím já, teda fakt nemůžeš!“ rozesmáli mě svojí otázkou a já už viděl, jak na Apple Storu hledají další appku, kterou by dozdobili svůj „ajfoun“. Když jsem jim pak popisoval celý telegramový proces „expresní“ výměny informací, placený od počtu odeslaných slov, třeba ve formátu „Narodil se Luděk Stop. Vše v pořádku Stop. Doma v neděli Stop,“ tak na mě pět vteřin nevěřícně zírali, a pak propukli v neřízené salvy smíchu pro změnu oni. V jejich očích jsem byl v ten moment reprezentantativním úkazem generace neandrtálců.

Telegram i s mojí pubertou naštěstí zmizel v propadlišti dějin. Na jeho místo se ale natlačil EMAIL. První zpráva byla poslána už v roce 1982. Za nějakých 10-15 let pak i v Čechách lidi pochopili, že tenhle email si v prodejně Barvy laky nekoupí. Pamatuji si přesně na svůj první. Někdy v roce 1992. Jedna řádka neformátovaného textu mě tenkrát skoro přivedla do extáze. Na komentář si už nevzpomínám. Být to dnes, pronesl bych možná něco jako „Wow, hustý!“ – kdyby slovo hustý mělo už ten dnešní význam a ne jen prosté vyjádření fyzikální veličiny. Byly pak občas i dny, kdy jsem civěl na obrazovku a vzrušeně čekal, zda se zase nějaká zpráva objeví. Možná bych tenkrát byl vděčný i za reklamní spam, kdo ví!

Ještě než email a INTERNET převálcovaly poštu, pracoval jsem tehdy v DHL. Byznys model DHL se zakládal na tom, že jsme klientům místo dopisů posílali po světě třeba diskety. Z Prahy do Londýna 1300 korun kus! A to vše přátelé expres už do druhého dne! Na disketu se tenkrát vešlo asi tolik dat, kolik dnes zabere jedna fotografie.

No chápete to? Stačilo čtvrt století a dopis obyčejnou propiskou na papír dnes v ruce napíše méně než 15 procent populace. Myslím aspoň jednou ročně. Většina z nás už se ručně pouze podepisuje. A ani to nebude trvat věčně. Poštovní schránku jsme kdysi kontrolovali jednou denně. Při návratu večer domů. Její dnešní virtuální alternativu máme otevřenou neustále. Tedy aspoň ta naše, střední generace. Nahlížíme do ní s očekáváním, někdy s obavami, mnohdy z nudy a často ani netušíme proč. Svůj email mnozí lidé neřídí, ale on naopak řídí je. Než přišly „whatsappy“ a „messengery,“ tak byl ve firmách populární mailový pingpong. „Tááák, dopíšu větu, ještě odeslat a.... hotovo! Teď je to u tebe a já můžu jít domů“. No a ráno jste se vrátili do kanclu, zapnuli komp a měli jste to zpátky na stole... „To je teda drzost, rychle odepsat a odhodit to přes síť zase na druhou stranu“. Jak říkám, kancelářský virtuální pingpong bez míčku a pálek. „Mač“ na pět setů ani nemrknete...

Míval jsem denně i 250 emailů. Naštěstí tenhle mailový terorismus mám už za sebou. Nahradil ho ale jiný. Jednu chvíli jsme měl na mobilu až 15 různých nástrojů pro týmovou komunikaci. Absence standardů a neustálý vývoj kupředu (opravdu?) způsobuje, že každá pracovní skupina používá něco jiného. Namátkou zmíním appky jako Asana, Basecamp, Slack, Google+, Evernote, Keep, Linkedin. K tomu všechny ty socky (myslím sociální sítě) plus Viber, Skype i obyčejné esemesky. Notifikace na mě skákaly jedna za druhou a pokud jsem neztlumil hlasitost, pípal jsem v ulicích jak sněžná rolba, aby do ní na svahu nikdo nevlítnul.

Dneska mám klid. Ale chvíli mi to trvalo. Telefon mám už pár let permanentně na ticho. Pokud vidím, že někdo volá, zvednu to. Jinak volám zpátky, až když mám čas a chuť já. Notifikace jsem časem vypnul všechny. Už žádné připomínky! Maily prohlížím tak 2x denně. Mnoho zpráv označím ještě před přečtením jako spam, aby mě jejich další vydání příště nestrašilo. Maily, kde jsem uveden „jen“ v kopii, už léta padají do adresáře, který prohlížím jednou za týden. Pokud jsem v kopii, pak se ode mě přece žádná akce nečeká, ne?

Když budeme technologie používat chytře, můžeme mít paradoxně více času na opravdové setkávání s přáteli. Nejen to virtuální. Je dobré i pro naše duševní zdraví udržet technologie pod kontrolou. Nebo si aspoň na chvíli vytvořit zdánlivou iluzi té kontroly. Však ono zase brzy přijde něco nového. A určitě odjinud, než bychom čekali. Vždyť ani ten email nevymyslel žádný unavený pošťák, kterého začalo zmáhat neustálé pobíhání s brašnou od domu k domu. Tak mějte oči na stopkách a hlavně se z toho nezblázněte!

Nepřehlédněte

Rozhodnout se a jít si za tím

O dítěti, dokonalosti a hlasu kritika v hlavě

Chci ukončit bloudění lékařů i pacientů, nemoci můžete řešit přes internet

Máte (pracovní) bokovku? ... Nebojte se ji přiznat!

Len aby sme nezbohatli

Sklamaní

Tretia tretina

Jan Mašek: Networking a inovace – Kde na to beru čas a jak žiju

Vytvořte si paměťový palác

Jak vám IKEA skříň může pomoci se sebeuplatněním?

Když z okna kanceláře koukáte na doutnající sopku

Petr Pouchlý: Jak efektivně a prakticky přistoupit k vlastnímu seberozvoji

Na time management je pozdě

Všímavostí k lepší koncentraci

Ako žiť v záplave zbytočností?

Jak na emoce

Puberťáci s nálepkou Z vstupují na scénu

Martin Ruman: Snažit se makat stále tvrději je nesmysl. Jde o to pracovat chytřeji

Velikost není všechno aneb Nikdo z nás není výjimečný

Co si myslí o Brain & Breakfast na Gymnáziu Přípotoční?