Exponenciální tempo technologických inovací odlišuje 21. století od všech předchozích. Přesto v něm o úspěchu jednotlivců, firem a celých ekonomik budou rozhodovat sociální dovednosti. Více než kdy v minulosti.
Digitální epochu si spojujeme s technologiemi, které převracejí naše životy, komunikaci, práci a podnikání naruby. Už jen sledovat, co nového se děje v oblasti umělé inteligence, robotiky, virtuální reality, 3D technologií, blockchainu, nových materiálů a genomiky – a jak se to dotýká našeho vlastního oboru –, je nad síly jednotlivce i firmy. Nejsou to ale technologické znalosti a dovednosti, které odlišují průměrnost od excelence. Primát drží sociální dovednosti: vztah s klientem, obchodní a marketingové praktiky, schopnost přilákat, rozvíjet a motivovat nejlepší lidi z trhu... Ne že by tohle neplatilo i v minulosti; digitální epocha však toto staré pravidlo naplňuje novým obsahem a intenzitou.
Pro historickou ilustraci můžeme sáhnout třeba k našemu tradičnímu oboru – sklářství. Ve dvou „zlatých“ epochách – v prvních třech čtvrtinách 18. století a mezi dvacátými lety 19. století a první světovou válkou – válcovalo české sklářství konkurenci a zaplavovalo svojí produkcí celý svět.
V pozadí úspěchu stála samozřejmě technologická a řemeslná dovednost sklářských hutí. Co z nich ale učinilo světový fenomén, byly vynikajicí obchodní a marketingové dovednosti.
Severočeské sklařské firmy provozovaly svoje obchodní filiálky, tzv. kompanie, ve Vídni, Paříži, Madridu, New Yorku, Smyrně, Damašku... Byly obsazeny obchodně a jazykově zdatnými rodinnými příslušníky. Marketing tam podporovaly předváděcí exibice špičkových brusičů. Díky každodennímu kontaktu s místními obchodníky a klienty předjímaly měnící se vkus zákazníků, a překvapovaly trh flexibilitou a inovacemi. Nebylo výjimkou, že inovační, obchodní a marketingová síla zajišťovala exportním sklářským firmám marže v řádu desítek, a v mimořádně dobrých časech stovek i tisíců procent. Svoje technologicky a řemeslně zdatné dodavatele – šumavské a vysočinské sklárny – udržovaly při životě na jednociferných maržích.
Nepoměr tržní hodnoty technologických a sociálních dovedností byl prvotní příčinou v rozdílech mezi průměrnou a skvělou firmou v jakékoliv epoše.
Dominaci hodnoty sociálních dovedností nad technickými bolestně zažívá i převladající model české ekonomiky: německé, rakouské, holandské, italské, francouzské firmy, které prodávají po celém světě svým koncovým klientům, realizují dvouciferné marže nad dodávkami od svých „jednociferných“ technologicky zručných českých subdodavatelů.
Digitální revoluce nahrazuje rutinní, namáhavé a chybové činnosti dělníků, řidičů, právníků, účtařů, obchodníků, lékařů, učitelů, manažerů a dalších chytrými stroji. Nemá cenu se jim snažit konkurovat, je to předem prohraný boj. Jako vítězná strategie se naopak ukazuje schopnost nechat se nahradit stroji, kde to jen jde, a posunout se naopak do rolí, na které stroje nedosáhnou.
Do rolí svázaných se sociální a emoční inteligencí a s nimi spojenými dovednostmi. Do rolí postavených na porozumnění životnímu cyklu klienta, na vnímavé komunikaci, na nabídce vpřed hledících řešení, na schopnosti komplexního integrovaneho přístupu k budoucím potřebám zákazníků. Na budovaní značky, na schopnosti exkluzivního přístupu postaveného na analýze klientských dat. Na poradenství a průvodcovství všemi etapami života jednotlivce či firmy. Na dovednosti zaangažovat a zaujmout mileniály, dodávat pozitivní energii a emoce, myslet exponencialně a globálně.
Technologické dovednosti se stanou levnou komoditou. Velké technologické firmy staví za našimi západními hranicemi obří cloudová centra, kde si firmy mohou nakoupit umělou inteligenci či virtualní realitu jako službu – za rozumnou cenu. Začíná být stále jasnější, že o úspěchu firmy, o sebeuplatnění jednotlivce a o bohatství společnosti bude v 21. století rozhodovat schopnost zapřáhnout sílu technologií do služeb sociálních dovedností a exponenciálního myšlení.
