Jed prosperity: Suroviny a dotace

Kde selhává selský rozum aneb Proč jsou dnes nejvyspělejšími ekonomikami světa ty, které nežijí opiové sny paragrafů, regulací, surovin a dotací?

Na porozumění většině dějů v ekonomice nám postačuje selský rozum. Každý chápe, že sucho způsobí neúrodu a neúroda zapřičiní nárust cen potravin. Že spekulativní nakupní horečka způsobí prudký nárůst ceny bitcoinů. Atd. atp.

Jsou dva fenomény, které však, zdá se, možnostem selského rozumu odolávají. A to přes to, že oba znovu a znovu potvrzuje smutná realita na mnohých místech zeměkoule. Už po desetiletí. Oba jevy jsou přitažlivé pro veřejnost. A hůře: také pro tu sortu politiků, kteří se vyznačují nižším mentálním potenciálem nebo chorobným mocenským apetitem. Či obojím.

Prvním jevem je „prokleté“ suroviné bohatství. Druhým „prokletý dar“ – dotace.

Není náhoda, že na vrcholu žebříčků blahobytu, prosperity a vyspělosti se už dlouho vyskytují země chudé na surovinové zdroje.

Surovinový paradox

„Co je prokletého na surovinovém bohatství? Vždyť je zdrojem příjmů, zvyšuje blahobyt země a zmenšuje její závislost na dovozech.“ Tak nějak to říká selský rozum v nás. Opak je pravda. A tento paradox má nejméně tři příčiny.

Příčina 1: Holandská nemoc

Nizozemsko se díky těžbě zemního plynu z groninského naleziště stalo po roce 1959 významným vývozcem strategické suroviny. Vysoký přebytek obchodní bilance posílil gulden, což světu zdražilo holandské průmyslové zboží. Průmysl upadl do vleklé krize a ta nabyla celospolečenského rozměru. Bohatství surovin vedlo k likvidaci bohatství plynoucí z práce, podnikání, dovedností, výzkumu, vývoje a pracovní morálky.

Čelit holandské nemoci je extrémně těžké. Izrael po objevu vydatných mořských ložisek plynu (Tamar 2009; Leviathan 2010) pracoval cílevědomě na tom, aby si holandskou nemoc neuhnal, a nezdevastoval svůj unikátní mix byznysové kultury, výzkumu, vývoje, podnikavosti, venture kapitalismu a „start-up“ nátury. Není to nemožné. Chce to dobrou součinnost vlády a centrální banky, vytvoření speciálních fondů, které eliminují dopad dolarových příjmů z vývozu suroviny na kurz vlastní měny. A naopak programy, které za těžbou surovin rozvinou jejich zpracováním s co největší přidanou hodnotou ze strany výzkumu, vývoje a práce.

Stručně: chce to osvícené politiky hledící daleko za horizont své vlastní politické kariéry. Této „suroviny“ se nám dlouhodobě nedostává, a tak doufejme, že lithium zůstane pod Krušnými horami, aby českému průmyslu a celé ekonomice nenastalo holandské krušno.

Příčina 2: Skryté koalice

Na příjmech ze surovinového bohatství participují zejména úzká těžařská byznysová uskupení, která přirozeně vytvářejí skryté koalice s politickými skupinami. Ale i pokud většinu příjmů inkasuje stát, tedy vláda, její sklon korumpovat národ všemožnými populistickými úplatky je nekonečný. To vše se děje na úkor podpory práce, vzdělání, podnikáni a demokracie. Arabské země, Rusko, Venezuela, Nigérie, ale do určité míry i Norsko a další, jsou nekonečnými příběhy devastace společnosti surovinovými příjmy. Jeden venezuelský politik nazval v sedmdesátých letech tamní ropné bohatství „exkrementem ďábla“ a předpověděl zemi budoucí katastrofu. Dnešní ve všem všudy socialistická Venezuela je tragickým naplněním jeho varování.

Příčina 3: Z miláčka dlužníkem

Velkolepé příjmy z prodeje surovin spouští ve firemním a vládním sektoru velkolepé projekty, na které banky s chutí dávají velkolepé úvěry. Propady cen surovin vedou opakovaně k dramatickému snížení příjmů, vlády a firmy přestavaji splácet, úroky jim kvůli rizikovému profilu rostou, a banky se dostávají do ztrát a krizí.

Příběh Mongolska je hrůzně poučný: podpovrchové uhlí z něj spolu se zásobami téměř všech existujícich kovů před pár lety udělalo miláčka zahraničních investorů. Po propadu cen uhlí se dnes Mongolsko topí v dluzích a krizi.

Není náhoda, že na vrcholu žebříčků blahobytu, prosperity a vyspělosti se už dlouho vyskytují země chudé na surovinové zdroje. Zato bohaté na vzdělanost, vědu a výzkum, podnikavost a pracovitost. A ještě na na něco, bez čeho by se žádné z těchto ingrediencí nedařilo: na svobodu bytostně spojenou s velmi limitovanou rolí vlád, veřejného sektoru a přerozdělování.

Zdravý rozum i každodenní zkušennost nás už doufejme dostatečně přesvědčily, že paragrafová džungle spolu s byrokratickým a kontrolorským dirigismem fungují jako spolehlivý jed na pracovní a podnikatelskou aktivitu, iniciativu, inovativnost, a tedy na prosperitu. Jeden z pilířů ekonomické nesvobody se ale selskému rozumu opět vzpírá. Je to „prokletý dar“ zvaný dotace.

Prokleté dotace

„Co že je prokletého na dotacích? Vzdyť pomohly na svět spoustě skvělých věcí a dalším užitečným pomáhají přežívat.“ Takto nás rád klame selský rozum. A opět platí, že opak je pravdou a existuje zhruba sedm příčin.

Než je vyjmenuji, zdůrazňuji, že nemám na mysli dotace na nezbytné věci, které nemohou jejich opravnění konzumenti z řady objektivních důvodů platit: služby a podpory handicapovaným, nemocným, penzistům, obranu, bezpečnost, právní systém, veřejné vzdělávání a zdravotnictví, nekomerční kulturu a památky, silnice, majáky, chodníky a podobně. Naopak mám na mysli tři velké okruhy dotací.

Měkké dotační peníze vedou k měkkým výsledkům.

Za prvé dotace na účely, které mohou a tedy mají jejich konzumenti plně platit. Které mají obstát v soutěži o naši peněženku, nikoliv o veřejné zdroje z daní. Za druhé dotace na podporu „správných“ postojů. Ty by měly správně obstát v soutěži s jinými postoji ve veřejné diskusi a v politickém hlasování. A do třetice dotace, které přiděluje jakákoliv entita mimo dosah demokratické kontroly a odpovědnosti. Tedy i veškeré eurodotace.

Příčina 1: Plýtvání zdroji

Proti nekonečným potřebám a přáním lidí vždy stojí limitované zdroje, kapacity, energie, čas firem a jednotlivců. Miliony týmů vydávají obrovské úsilí, aby co nejlépe pokryly současné a budoucí potřeby lidí. Tomu se armáda i těch nejchytřejších a nejpoctivějších úředníků nemůže ani přiblížit. Dotační „výzvy“ tak odklánějí obrovské zdroje tam, kde dosáhnou daleko menšího užitku, než to dokáže i přes všechny své nedokonalosti trh. Výsledkem je nesmírné plýtvání zdrojů na věci, nad nimiž zůstavá rozum stát. Kniha iracionalních projektů z eurodotací, kterou jednou někdo jistě sepíše, bude pořádně tlustá a nad jejimi absurditami nám nebude veselo.

Příčina 2: Ohýbání projektů

Když se přesto nějaká dotační výzva přiblíží reálným potřebám, musí se do výzvy přesně trefit projekt, který se o dotaci uchází. To vyvolává nejen značné náklady na „ohýbání“ projektů, ale také spoustu nepotřebných nesmyslů, které musí splnit. Výsledkem je opět plýtvání.

Příčina 3: Složitá byrokracie

Byrokracie kolem dotačních projektů je nevyhnutelně složitá. Byrokrati a dotační systém jsou placeni z daní, které by mohly sloužit třeba postiženým lidem, vzdělávání, opravám silnic, obraně a podobně. Žadatelé o dotace pálí čas, energii a peníze na byrokratické činnosti, ke kterým nemají kvalifikaci, místo aby se věnovali svým klientům a zaměstnancům. Celospolečenské ztráty jsou velké.

Příčina 4: Měkké výsledky

Měkké dotační peníze vedou k měkkým výsledkům. Organizace, které jsou dlouhodobě převážně na dotacích a ztrácí dotyk s konkurencí a náročnými platícími klienty, spotřebují velké sotační zdroje, za které dodávají nižší užitek, než týmy v konkurenčním prostředí.

Příčina 5: Korupce a lobbování

Dotace jsou ideálním a proto i největším zdrojem korupce a lobbování. Vyrostl na nich sofistikovaný mafiánsky byznys. Sociální a politické náklady těchto jevů jsou nedozírné.

Příčina 6: Falešná vděčnost

Dotace v nás pěstují lokajskou „mentalitu natažené ruky“ a falešné vděčnosti. Není přitom za co být vděčný. Dotace jdou z našich daní, které navíc na složité dotační cestě uživí armádu dotačních byrokratů. Motivací nejúspěšnějších lidí, firem a společností není brát, nýbrž dávat.

Příčina 7: Nástroj vydírání

Dotace jsou nástrojem nevkusného politického vydírání v nadnárodním měřítku. „Nepřijmete uprchlíky, přijdete o dotace,“ zaznívá od nejarogantnějších politiků EU. Příště to může být jiný „správný“ politicky titul s velkými ekonomickými náklady.

Nejvyspělejšími ekonomikami světa jsou dnes ty, které nežijí opiové sny paragrafů, regulací, surovin a dotací. Jsou to ty, které poskytují moderní vzdělávaní, technickou infrastrukturu a svobodu, ve které se daří osobní iniciativě, celoživotnímu sebevzdělávání, symbióze moderních technologií se sociálními dovednostmi a venture kapitálové a start-up kultuře.

Pavel Kysilka, Zakladatel a předseda správní rady 6D

Nepřehlédněte

Jak se z přepracovaného mikromanažera stal ředitel přinášející pozitivní energii

Montovna dlouhodobou prosperitu nezajistí, část 5.

Případovka solidpixels: Realizace webu pro UP21

Ekonomické zpomalení na obzoru. Záchranným kruhem může být cirkulární ekonomika

Nový podnikatel se smysluplným byznysem je výstup Outboxers

Montovna dlouhodobou prosperitu nezajistí, část 4.

Úspěšná strategie: Znamená to být nejlepší, nebo odlišný? | Napněte plachty #001

Montovna dlouhodobou prosperitu nezajistí, část 3.

Umělá inteligence vytvoří nové pracovní příležitosti a každoročně navýší světové HDP o 1,2 procenta

Stroje nás nahradí tam, kde jim nemůžeme konkurovat

Rozhovor: Jak pracuje Petr Pouchlý AKA Jezevec, kapitán svobodné firmy Court of Moravia

Průměrnost versus excelence

Play priority poker

Petr Beneš: Co Vy na to pane Švarc?

Filip Dřímalka: Od stařičkého notebooku ke korporátním konzultacím

Montovna dlouhodobou prosperitu nezajistí, část 2.

Filip Dřímalka: Digitální transformace začíná digitálně schopnými lidmi

Montovna dlouhodobou prosperitu nezajistí, část 1.

Filip Dřímalka: IT bylo dříve dominantou IT oddělení, dnes je každý ajťák.

Filip Dřímalka: Digitalizace je prostředek k dosahování lepších výkonů

Jak jsme (ne)zlepšili mezilidské vztahy

Lukáš Kružberský: Bez Romana Stupky by dneska Red Media možná vůbec nebyla

Petr Skondrojanis: Skvělým firmám pomáhám být ještě lepší

Jak na rozjezd firmy

Fixní kontrakt a vývoj? Recept na selhání

7 problémů rostoucích firem a jejich řešení

Vykašlete se na dojmologii. Klíčové je ověřit nápad u koncového zákazníka

Roman Stupka: Chcete změnit svou firmu k lepšímu? Pak musíte nejdřív změnit sebe

Královna Koloběžka – Řízení obchodu „napůl“?

Martin Ruman: Snažit se makat stále tvrději je nesmysl. Jde o to pracovat chytřeji

6 kroků jak jen nečekat a začít s aktivním obchodem

Václav Lavička: Odhalím tahouny vašeho týmu

Peter Bolebruch: Fungovat na projekty je v dnešní době úplná hloupost

Dalibor Pulkert: O odvaze pustit se do vlastního podnikání a posouvání společnosti