Robot montující auto, robot třídící okurky podle tvaru, robot místo prodavačky v Tesco, roboti řidiči (historie sahá už skoro 100 let dozadu), roboti pracující v podmínkách, které jsou obtížné pro lidi (horko, zima, špatný vzduch…) – to nás, myslím, už nikoho nepřekvapuje. Co ale robot právník, robot učitel, robot spisovatel, robot malíř (ne pokojů, ale obrazů :), robot muzikant/ skladatel, nebo robot, co vás má na starost jako zaměstnance – takový HR robůtek… to vše není budoucnost, ale už pár roků současnost. Vylepšovat dále algoritmy, neuronové sítě, které už vylepšují samy sebe, to problém není. Otázka je, jak se s tím jako lidi vyrovnáme? Na co vše časem budeme rezignovat a co si necháme jako to „naše“?

PROČ?

Protože mě na přelomu roku nějak trochu otravovaly všechny motivační emaily, články, blogy všech různých lidí kolem osobního rozvoje, tak jsem sama tak nějak „anti-salesově“ rezignovala na něco podobného. I když bych asi dobře do toho schématu zapadla a možná prodala pár svých produktů, služeb takto pěkně zkraje roku, tak jsem s na místo toho připravila trochu opožděně takový rozjímavý blog o naší budoucnosti ruku v ruce s (ro)boty.

Samozřejmě nejsem žádný programátor ani datový analytik – takže moje úvaha jde spíš směrem, jak se na tento obor koukám s údivem i obdivem, a i trochu se strachem z neznámého jako profík, který pomáhá lidem se svým profesním rozvojem.

MALÉ HR INTRO

V říjnu minulého roku jsem měla na akci Top Vision „Training & Development Forum“ workshopy na téma osobní značky zaměstnanců a práci s diJÁřem, který se k tomu dá používat. Bavili jsme se o tom, proč by každý jednotlivec měl přijmout zodpovědnost za rozvoj sebe samého a pracovat na sobě ve spolupráci s HR. Ne jen pasivně, a tak nějak automaticky, očekávat, co mu HR „naservíruje“ a on to pak prostě (někdy tak trochu pasivně) zkonzumuje.

V době, kdy firmy bojují o pozornost šikovných lidí, možná trochu odvážná myšlenka. Nebude to trochu kontraproduktivní chtít po lidech něco víc než samotnou práci? Zvlášť když ostatní firmy se mohou ve své prezentaci, zvláště směrem k nadaným absolventům, přetrhnout nabízením fotbálků, kafe zadara a podobných, nechci říct blbostí, ale „nice to have“ věcí, služeb? Je teď trochu móda říkat, co vše budeš moct, co ti dáme, co ti umožníme… A proti tomu najednou říkám, že práce na osobní značce je „vaše“. Ne vaše povinnost, ale něco, co za vás nikdo jiný nevyřeší a je potřeba do toho dát kus vás, kus vaší energie… Není to jen o tom se nějak na sílu prodávat, ale prostě se snažit porozumět sám sobě: odkud kam jdu, co mi dělá radost, v čem jsem šikovný, jaký potenciál mohu rozvíjet.

Pak jednu z diskusí na této akci dost rozvířil jeden pán: „Celá psychologie je blbost, pavěda postavená na chybných premisách a špatné metodologii většiny výzkumů. A to negativně ovlivňuje i HR. Myslím, že je čas přejít na komplet automatizaci a prostě jen doladit kvalitní algoritmy! Udělat z HR víc IT.“… tedy takto mi to utkvělo v paměti, možná to už interpretuji lehce zkresleně, ale sdělení bylo hodně „anti-člověčí“ a „pro-robotické“ :)

Dlouho jsem nad tím přemýšlela. Jak vidíte, hlodá mi to v hlavě už přes 3 měsíce… tak jsem si řekla, že si k tomu najdu více info a zkusím si díky tomuto blogu k tomuto tématu trochu uspořádat myšlenky, které jsou často dost protichůdné.

STROJE NÁM (SE)BEROU PRÁCI

S čím asi nelze polemizovat, je to, že pokrok nezastavíš. Takže i když moje prvotní reakce v mé hlavě byla negace (jasně, obranný mechanismus: popření :), je asi jasné, že rozbíjení strojů, co nám berou práci už máme historicky za sebou a řekněme si upřímně:

1. bylo to naprd a
2. práce je tak i tak furt dost (i když, ve srovnání s dobou průmyslové revouce, o dost jiné).

Když se díváme do historie automatizace, proč lidé stroje odjakživa stále více zdokonalují, tak si pravděpodobně odpovíme, že hlavní motivací bylo v minulosti prostě ulehčení práce. Neboli jak říká můj kolega Pavel: motorem pokroku je lenost. Za jednotlivce inovátory tam můžeme určitě hledat také motiv uspokojení ze samotného procesu objevování a zlepšování.

Hlubší/ širší poznání nás posunulo bezesporu v oblastech zdraví (vyšší naděje dožití/ střední délka života), dostupnosti potravin v mnoha částech světa bez ohledu na sezónnost… atp. Mě osobně ale zajímá náš svět práce a způsob jak se živíme, a to zejm. v zemích prvního a druhého světa.

Jo, ok, tady v těchto zemích už nepracujeme zpravidla od svítání do soumraku 7/12/365. Máme volné víkendy (alespoň teoreticky). Takže jo, nějaký pokrok tam bude. Ale na druhou stranu: co desítky až stovky emailů denně, co přesčasy (vč. víkendů), které jsou pro mnoho lidí „povinně volitelné“, abychom ten objem práce vůbec stihli? Místo bolavých zad od lopaty máme bolavá záda od hrbení se u kompu. Proč je, i přes veškerý technický pokrok, stále 4 hodinový pracovní den či 4 denní pracovní týden spíš vzdáleným ideálem než realitou většiny lidí?

Já osobně se fakt nebojím, že nám roboti seberou pracovní místa a my nebudeme mít co dělat (na to téma najdete spoustu článků, videí – já jsem pro vás vybrala TEDex video na téma Why we will never run out of the jobs – od Tima O’Reilly). Vzniknou stovky dalších, nových pozic (už xkrát omílaní řidiči dronů, manažeři počasí, chirurgové se specializací na rozšířenou/ augmentovanou paměť, vertikální farmáři, wellbeing konzultanti pro seniory atd.) .

KDY UŽ TEDY BUDEME V ŽIVOTĚ/ V PRÁCI ŠŤASTNĚJŠÍ?

Otázka, kterou si tedy stále pokládám, je náš život v práci opravdu o tolik snazší, a tím i lepší, šťastnější? Opět: pomíjím základní zdravotní témata, že neumíráme plošně na mor, ale hledám otázky a odpovědi v pracovní sféře. Tj. řeším ty cca tři horní levely Maslowovy pyramidy potřeb.

Mně osobně technologie umožňují skoro dva kvartály ročně pracovat z Latinské Ameriky, za což jsem mega ráda. Na druhou stranu nevidím, že by naše euro-americká společnost byla oproti té zdejší více spokojená. A netvrdím to tedy každopádně ani naopak. Zdejší velká města mají podobný rytmus a způsob života jako v Evropě vč. třeba hipstr čtvrtí :) Nicméně venkov je o poznání pomalejší a také o dost chudší.

Co tady pozoruji? Spousta „tech lidí“ z Evropy, USA a dalších zemí podobného stylu a standardu života často paradoxně „prchá“ právě i kvůli klidnějšímu životu do tzv. zemí třetího světa. A spousta chytrých a ambiciózních lidí z těchto zemí naopak směřuje za prací do zemí „prvního a druhého světa“, aby se mohli lépe/ jinak/ rychleji realizovat. Je to tak, to je asi naše lidské prokletí, že skoro každý klasicky touží po tom, co nemá :)

MIHÁLY – „EXPERT NA ŠTĚSTÍ“

A tady jsem se dostala kruhem trochu zpět. Když zaguglíte na téma štěstí, najdete různé studie, které sestavují žebříčky toho, co nás dělá šťastnými. Jedna studie uvádí př. pořadí: sex, alkohol, dobrovolnictví, péče o děti, hudba, čas s přáteli, záliby... Další: děti, partner, práce, která nás baví, fyzická aktivita, která nám dělá radost. Jenže tady samozřejmě záleží na metodice výzkumu, takže můžete najít x článků s x různými výsledky.

Podle mého názoru je na téma štěstí asi největší expert Mihály Csíkszentmihályi (americký psycholog s maďarskými kořeny, jehož jméno se mi už několik let nedaří zapamatovat :) a autor jedné z nejuznávanějších knih na toto téma vůbec: Flow (CZ/ EN). Už přes 40 let zkoumá toto téma a asi velká část z nás zná jeho graf popisující, kdy lidi univerzálně napříč kulturami, profesemi, věkem, vzděláním a materiálním zázemím… dosahují pocitu štěstí.

Na vzorku tisíce lidí došel jeho tým k tomu, že je to právě v okamžiku, kdy během naší aktivity (jakékoliv) dosáhneme bodu, kdy při aktivitě používáme maximum stávajících znalostí a dovedností, ale máme prostor se ještě o kousek posouvat – je před námi v dohledu výzva. Takže máme chuť dále tvořit, vyvíjet, psát, malovat, trénovat, vyrábět, pracovat s lidmi… a u tohoto procesu a v tomto stavu zapomínáme většinou na čas a na to, jestli nás u toho třeba bolí za krkem.

Takže pokud mám za sebou týdenní kurz kódování (jsem na ose Skills blíž nule) a chci hned naprogramovat nový Fejs (jsem na ose Challenge hooodně nahoře), tak mi to přinese spíš depresi než radost a štěstí. Můžete aplikovat libovolně na sport, umění, právo, řemeslo, vědu, práci s lidmi, cokoliv. Vyrovnaný stav musí panovat samozřejmě na obou osách: tj. pokud jsem postavila už 5 dokonalých domů – dřevostaveb a soused po mě chce krmítko pro ptáky, tak při stloukání té budky asi také pocit extatického štěstí úplně nezažiji.

ROBOTIZACE VS. NAŠE FLOW

A teď zpátky k robotům. Lidi budou samozřejmě stále techniku zdokonalovat. A dovedu si představit, že tito vizionáři a super technicky nadaní lidé u toho zažívají fakt ono flow (ten pojem se v tomto kontextu moc do CZ nepřekládá, ale pro neangličtináře znamená něco jako plynutí proud).

Napadá mě tedy otázka, zda a kdy ono flow zažíváme pak i my, koncoví uživatelé těch výše zmiňovaných technologií. Já osobně to beru tak, že prostě jen dostáváme lepší lopatu. A pokud si my sami neumíme říct, jak lopatu využívat tak optimálně, aby nám přinášela pocit štěstí, tak se ptám, kam a proč ve vývoji pádíme takovou šílenou rychlostí?

Nastávají pak samozřejmě takové ty paradoxy, které asi znáte, kdy mám na sobě chytré hodinky (v budoucnu asi spíš něco rovnou pod kůží nebo v mozku), abych zjistila, zda ne/dobře spím. Bez týž hodinek mám pocit, že můj trénink nemůže být kvalitní. Nebo se kouknu ráno na mobil na teplotu místo abych otevřela okno. Nebo se zeptám Siri, co mám dnes jíst, když jsem se rozhodla držet dietu.

Opravdu nám toto vše usnadňuje práci resp. zkvalitňuje život resp. přináší štěstí? Mám pocit, že často tyto nástroje využíváme primárně k tomu, abychom něco dělali rychleji, více, lépe, ale často zapomínáme proč a co my sami opravdu chceme a zůstáváme jen u myšlenky na proces, namísto na vizi a záměr, účel.

Samozřejmě já spoustu těch výše uvedených věcí dělám taky (př. čučím na mobil na teplotu, místo abych vyšla na balkon :)... a techniku mám ráda. Ráda zkouším nové věci a myslím, že je „must have“ se v této oblasti vzdělávat (za což díky třeba právě Czechitas ad., kteří se snaží dělat osvětu v tom, že IT není jen pro ajťáky, ale v dnešní době je nutností pro všechny).

Na druhou stranu, když jsem zkoušela jednu appku na plnění cílů (takovou docela hezky udělanou jakože seberozvojovou Fabulous – pro Android je ke stažení tady) a appka mi mj. říkala, že nemám zapomínat pít vodu, tak jsem si v jednom momentu fakt řekla:

ROBOTI V HR

A to je asi to, kam mířím. Chceme se fakt vzdávat schopnosti (ne vždy úplně dokonalé, ale rozhodně trénovatelné) poslouchat svoje tělo, svoji intuici? Chceme vždy rezignovat na rozvoj určitých dovedností, protože to za nás stejně budou dělat roboti? Je to to, co nás udělá šťastnějšími?

Jasně, opět mohu použít argumentační racionalizaci př. spousta lidí toto neumí, nemá čas, má nějaké zdravotní omezení… a proto jsou tyto aplikace super… ok ok. S tím já nepolemizuji. Já si jen myslím, že je dobré pokládat si i tyto otázky. Prostě nerezignovat na schopnost kritické myšlení. A obecně: nerezignovat na myšlení celkově.

Pokud se kouknu na oblast, kde se pohybuji tj. rozvoj lidí, HR a budu čekat, že právě třeba v náboru a retenci zaměstnanců mě zachrání robot, tak myslím, že nezachrání. Ale určitě mi sice může pomoci v mnoha dílčích aktivitách např. zjednodušit papírování a třeba zrychlit vyhodnocování testů (tím majiteli uspořit finálně peníze). Pravděpodobně, pokud moje místo bude vyhodnoceno jako zatím nerobotizované, mi ale finálně práce neubude a pravděpodobně mě robot v té práci neučiní šťastnější. … a trendy nasazení umělá inteligence (AI) a machine learning (ML) už v HR samozřejmě dávno běží na plné obrátky. V ČR se automatizací a propojením IT zaobírají např. Matěj Matolín (aka http://lovec-hlav.cz/) nebo Josef Kadlec a jeho https://www.goodcall.eu/about.

Možná jste už dělali video pohovor, kde na druhé straně neseděl živý člověk, ale robot, který vám kladl otázky a vaše odpovědi se nahrávaly a pak vyhodnocovaly. Nebo jste už možná byli podrobeni testování ještě před takovým pohovorem aniž jste to věděli – př. díky analýze vašeho chování, které je vystopovatelné na internetu, díky textové analýze (nověji zejména zaměřené také na nestrukturovaná data), analýze jazyka (př. za využití některých OpenNLP knihoven) či analýze sentimentu.

PREDIKCE, PREDIKCE, PREDIKCE ...

Díky těmto a dalším metodám firmy (ale může jít i o školy, vlády a jakékoliv další subjekty) získávají informace nejen o stávajících chování (uživatelů appky, klientů, zaměstnanců, business partnerů, občanů, studentů škol, …), ale snahou je samozřejmě z těchto dat vytáhnout pro daný subjekt predikce - předpovědi chování. Odhady budoucích nákupů, odhad, kdy podáte výpověď (ještě než vy sami to víte), predikce realizaci (pojistných) podvodů ještě než se stanou, odhad předčasného opuštění školy studenty, pravděpodobnost úspěchu na dané pozici, když vás přijmeme…

To vše už se už samozřejmě děje. Např. předpovědi předčasně ukončeného studia u studentů soukromých univerzit byly založeny sledování různých proměnných v chování studentů zahrnující př. počet kopírovaných papírů, návštěvy školní jídelny, email komunikace se školou, hospodářská úroveň v regionu, odkud pochází ad. Bezva, studijní tak mohlo preventivně mluvit se studenty s „rizikovým chováním“ a snížit tak počet studentů předčasně opouštějících školu (= alias snížit propady v cash flow školy). Což zní super – hlavně tedy pro vedení té školy zodpovědné za rozpočet:) Ale nepřipomíná vám to něco… ??

Jj, film Minority Report (2002) už toto téma v minulosti pěkně rozebral. A jaký je rozdíl mezi filmem a realitou? No asi ten, že v dnešní době k tomu máme rozhodně mnohem blíž – máme násobě víc dat díky našemu chování napojeném jakkoliv na internet (přes guglení, nákupy, používání socek ad.) tj. můžeme dělat predikce čím dál přesnější a tím se z této sféry stala poměrně lákavá sféra jak pro business, tak pro politické hrátky (př. ovlivňování volebních výsledků či hybridní války používající mj. různé dezinformační kampaně atp.).

Ale je třeba si uvědomit, že pokud vytváříme prediktivní modely chování jednotlivců či skupin, jsou to stále predikce vycházející z dosavadního chování. U nich samozřejmě vždy můžeme zlepšovat přesnost předpovědi chování, ale stále pracujeme s pravděpodobností s určitou mírou nejistoty. Nechci uplně zabrušovat do tohoto matematického tématu, protože od mých státnic ze statistiky uplynulo už moře času, že bych se z nějaké technické polemiky asi těžko vybrušovala :) ale opět to hodím spíš do roviny osobního rozvoje.

Jednak si kladu otázku o:

1. kvalitě dat o mně, které jsou automaticky vyhodnocovány
2. o míře kvality interpretace dat – např. jak moc berou analytici potaz třeba při analýze sentimentu ironii a trolling?

Co jsem k tomu hledala nějaké zdroje, tak analytici soc-sítí toto téma samozřejmě řeší. Ale co třeba záměrné změny na soukromých profilech soc sítí právě u uživatelů, kteří si záměrně nepřejí zanechávat tak jasně čitelnou stopu? Co třeba to, že chování lidí je z velké části ovlivněno kontextem, a pokud je „přesadíme“ do kontextu nového, tak právě tímto můžeme odhalit doposud nerozvíjený potenciál?

Jak si s tímto poradí „HR robůtek“? Ano, právě díky AI se bude sám dále svým chováním učit, ale jde o to, jakým směrem. Co bude jeho zadání: vyber nejlepšího kolegu, který nám podle analýz, testů, predikcí nejlépe odvede práci. Asi časem dojde k tomu, že si vybere do týmu spíš další roboty s minimální mírou chybování a s lepší predikcí jejich chování… Nebo ne? Tady fakt nevím… tak dál :)

Stroje už tu nejsou jen pro ulehčení naší práce. Stávající se našimi kolegy, parťáky s vlastními rozhodovacími mechanismy a schopností se učit. A je otázka, na co ne/chceme my lidi v našich životech (ještě) rezignovat.

NA CO NE/CHCI REZIGNOVAT

Já osobně myslím, že pokud postupně osobně rezignuji na některé bazální myšlenkové operace jako je př. zamyslet se nad tím, co cítím, co od života chci, co mi dělá radost, co je pro mě důležité (jaké jsou mé hodnoty), co potěší moje blízké, jak se orientovat v novém prostředí, v nové kultuře atp., tak se postupně dostávám do totálně pasivní role tak trochu tupého uživatele techniky. Stávám se postupně „lopatou mé původní lopaty“.

A ovládat pasivní (nemyslící) dav… to je samozřejmě lákavé pro leckterého extremistu. Pro robota to asi není lákavé, ale asi spíše přirozené, jak bude dále své chování vůči nám „zlepšovat“.

A nemusí jít hned o „planetu opic“ v robotím podání :) Spíše si opět představím úplně obyč situaci, jako je třeba jakákoliv přehnaná péče (ať o děti či o seniory), kdy je právě díky touto extrémní péčí časem stavíme do role pasivního člověka tupě přijímajícího cokoliv, co se mu servíruje. A pole pro manipulaci je „ready“ :)

Jak už asi víte, nebo jste minimálně koukli na pár těch odkazů v úvodu, tak roboti už nejsou jen stroje automaticky opakující námi předprogramovanou činnost. Díky neuronovým sítím a jejich vzájemnému propojení se neuvěřitelně rychle sami učí a vytvářejí si další kontext, kterému už často ani sami tvůrci těch algoritmů nerozumí (př. 2 roboti si časem mezi sebou vytvořili vlastní rychlejší jazyk atp.).

Roboti už umí i věci, které jsme se dlouho domnívali, že jsou jen „naše“, člověčí: třeba právě kreativně tvořit umění a nabírat/ vyhazovat ty správné zaměstnance. Prostě objektivně bude robot vždycky vlastně chytřejší (nebo jinak chytřejší?), rychlejší, přesnější… takže si je nutné si hledat naše místo v té společnosti budoucnosti.

A i proto si právě myslím, že je dobré nerezignovat na vlastní myšlení, schopnost kriticky analyzovat situace a informace v mém okolí, schopnost poslouchat své tělo, schopnost přemýšlet, co nás baví, kam v životě chceme směřovat, schopnost naslouchat ostatním, trávit čas venku, trávit čas s lidmi, kteří mi dávají dobrou energii. Učit se nové věci, zkoušet a hledat naše flow a hledat to, co nám dělá radost? Toto za nás žádný test nebo v lepším případě robot, neudělá. Nebo udělá a možná si tím dáme tak trochu klapky na oči, přijmeme to jako fakt a zbavíme se sami dobrovolně možnosti objevování nových obzorů.

Podporovat lidi v (kritickém) myšlení, náhledu na sebe, svoji situaci, na svět kolem nás jsem si na začátku, když jsem šla na volnou nohu jako kariérový kouč, dala jako svoji misi, vizi. A fakt mě těší ji stále naplňovat (tady je fakt asi to moje flow :), ať nástroji, které tvořím pro děcka i dospělé, tak diskusí na workshopech či konzultacích.

Tak se uvidí, jak moc velká challege toto bude, jak pro mě osobně v mém životě, tak v práci s lidmi :)

Pěkné skoro už jaro všem

— Petra Drahoňovská, kariérový kouč & lektor, careerdesigner.cz

PS:

• archiv dalších článků najdete na mém webu TADY
• nebo si poslechnout SoundCloud verzi v mp3 TADY
• komenty můžete přidávat třeba pod blogem na mém LinkedIn
• úvodní fotka je Museo Soumaya v mexickém hlavním městě México