Počítá se vůbec v budoucnosti s běžnými lidmi?

V minulém článku jsme vám popsali, jak to na Future Portu vypadalo. Red Button je ale převážně o lidech. A ti byli v „přístavu budoucnosti“ tak trochu v pozadí…

Mílovými kroky přicházející technologie vlastně zachytává jenom hrstka šťastlivců, která má natolik otevřenou mysl, že jim inovace nezpůsobují motání hlavy. Jako mě. Jako běžným smrtelníkům.

Ta zásadní myšlenka – která stojí i za tímhle článkem – mě napadla, když jsme se připravovali na rozhovor s Markem Gutt-Mostowym. To je Polák, který pracoval v CERNu a teď chce v podobném urychlovacím tunelu místo částic posílat nejprve nákladní zásilky a v budoucnosti možná i lidi. Po vzoru Elona Muska a jeho Hyperloopu plánuje v Evropě postavit Euroloop – vysokorychlostní tubus, který by mohl lidi z Prahy do Brna „dofouknout“ za deset minut.

Zpátky k té myšlence. Představil jsem si, jak by to mohlo dopadnout, až podobný tunel postaví mezi Prahou a Berlínem. A že taková trasa v jeho dlouhodobých plánech je. Pokud vemu v potaz socioekonomickou propast mezi chudší a bohatší vrstvou… Neznamenalo by to, že by se lidi z vyšších vrstev – bydlící za nájmy v Praze a pracující za platy v Berlíně – ještě propastněji vzdálili od běžného lidu, od nižších vrstev? A pracoval by vlastně vůbec někdo v Praze?

Otázku založenou na této myšlence jsme samozřejmě položiil i Markovi. S úsměvem odpovídal, že do té doby, než se Euroloop spustí, by se měly příjmy v EU relativně srovnat. Zároveň ale dodal, že by první zkušební tubus mohl stát do pěti let.

A to je to vizionářské myšlení. Samozřejmě, že kdyby si tihle lidé kladli otázky „běžných lidí“, nikdy by nepřišli s ničím novým a společnost „netáhli“ tak dopředu.

Jenže netáhnou ji až moc zběsile?

Na smeč mi nahrál článek, který nedávno vyšel v Hospodářských novinách. Premiér Sobotka v něm s ekonomy v zádech předvídá, že při současné dynamice růstu mezd dorovnáme Francii za 222 let.


Co by na to asi řekl Marek…?

Technologiím možná patří budoucnost. Běžná veřejnost na ni ale podle mě není zcela připravená… A ta Česká už vůbec ne.

V rozhovoru se Scottem Amyxem – vizionářem v tom nejpravějším smyslu slova, vášnivým propagátorem IoT a úspěšným majitelem několika startupů a pokrokových firem – jsme se na tu lidštější úroveň dostali.

Zeptali jsme se ho, co jeho rodnou a po 2. sv. válce zpustošenou Koreu dostalo za 60 let do skupiny největších ekonomik světa, G20. To v něm zažehlo inspirativní plamen leadershipu. Rozmluvil se o tom, v čem by měla naopak zabrat Česká republika, která možná kdysi byla průmyslovou velmocí – a do jisté míry stále je –, ale budoucnost ji tak trochu „válcuje“.

Na své přednášce na VIP konferenci dokonce neváhal volit věty jako: Česká republiko, vzbuď se

A vlastně něco podobného zmínil v našem rozhovoru i Otto Fabri – designér a jediný Čech, který měl tu možnost spolupracoval s Elonem Muskem v Tesle a výrazně se zasadit o interiér Modelu S. O Česku v našem rozhovoru mluvil trochu s obavami o budoucnost a moc rád by viděl, abychom nebyli jen výrobcem a vývozcem pro západní Evropu, ale zaměřili se víc na vlastní inovování a vývoj.

Mnohem důležitější než honba za pokrokem mi ale přijde schopnost seberozvoję, posouvání se dál, se kterým začne každý u sebe. Zároveň jsem přesvědčen, že je to právě na foundrech, CEOs a lídrech všeho druhu, aby pokrok polidšťovali, aby ho skrz sebe mnohem jednodušeji dostávali k lidem a aby o něm především mluvili…