Rozhovor s Pavlem Kysilkou nejen o českém školství

Za hlavní brzdu české ekonomiky považuje ekonom a zakladatel 6D Pavel Kysilka domácí školství. To podle něj připravuje mladé lidi spíše pro 19. století a nikoliv na to, že byznys a celá společnost – pokud mají obstát v konkurenčním boji – musejí předjímat trendy digitálni epochy. Vyučovat se podle něj dá i způsobem, který nezničí iniciativu a touhu po vzdělání. „Před časem jsme chtěli dostat školáky na festival Smetanova Litomyšl. Tradičními cestami se nám to nedařilo. Když jsme přišli s tím, že si sebou musí vzít mobily a prostŕednictvím aplikace se podílet na průběhu koncertu, hodnotit, soutěžit, sdílet na sociálnich sítích, nemohli jsme je naopak dostat domů,“ říká Kysilka. A nějak podobně by to mělo být ve školách, které musí učit sociálním dovednostem, jazykům, komunikaci mezi lidmi, spolupráci, prezentaci a vyhodnocování informací. Memorování nestačí. Proč? O tradiční levnou práci založenou na znalostech z postaru fungujících škol ztrácejí investoři v době nových technologií v Česku zájem.

Často říkáte, že Česko prožilo 25 úspěšných let a naše firmy uspěly ve světové konkurenci, avšak pokud chtějí prožít další podobně úspěšné čtvrtstoletí, musí se proměnit a projít transformací pro digitální věk.

Nejen digitální, ale kompletní transformací, která bude zahrnovat i jejich obchodní model, korporátní kulturu a leadership.

Pojďme si to rozebrat. Jaké vlastně byly důvody dřívějšího úspěchu?

Jednak to, že jsme si ponechali historickou zkušenost průmyslové země. Státy, které nechaly odejít průmysl do Asie, neudělaly dobře. Například USA, kde produkci jen horko těžko vracejí zpět. I výzkumu a vývoji se daří lépe tam, kde se vyrábí. A neplatí klišé, že jsme jen montovnou. Podíl hi-tech a vysoké přidané hodnoty je tu v rámci EU a OECD nadprůměrný.

Přesto očekávání veřejnosti ohledně ekonomiky byla větší.

Slabinou českého byznysu a průmyslu je, že jsme převážně subdodavateli pro německé, rakouské, francouzské či britské exportní firmy. Ty pomáhají rozvážet naše zboží po světě, současně však nechávají naše firmy žít na velmi nízkým maržích. Což vede k tomu, že Česko není tak bohaté, jak by si vzhledem k ekonomické výkonnosti zasluhovalo. Navíc domácí podniky často vlastní zahraniční investoři a i dividendy odcházejí pryč.

A kde vidíte slabiny, na něž se musíme připravit?

Částečně plynou z finanční zranitelnosti. Aby ekonomika přežila hlubší krizi, jakou jsme zažili před deseti lety a jaká nás, i když snad v menším rozsahu, opět nemine, musí mít silné finanční rezervy. Podstatné ale je, že český úspěch spočíval na levné pracovní síle a blízkosti Německu. Jenomže to, co se v posledních pěti letech děje kolem nových technologií, útočí na tyto tradiční konkurenční výhody. Jednak dochází k náhradě levné práce. Prostřednictvím robotů, umělé inteligence, blockchainu či 3D technologií. I tam, kde bych to ještě před rokem nečekal, je to realitou. Takže výhoda levné, disciplinované a relativně vzdělané pracovní síly se brzy rozplyne. Důležitou roli hrála i geografická blízkost Německu. S rozšířením technologií vzdálené komunikace, přenosem dat a informací v souvislostí s 3D a rychlým nástupem virtuální reality při komunikaci či obchodě, zeměpisná poloha už nebude mít dřívější význam.

Jak jsme na tom s digitalizací v Česku? Občas se říká, že stojíme až někde na chvostu.

Na chvostu v oblasti státní správy a samosprávy. Tam je v EU za námi pouze Rumunsko. Občanům to otravuje život, zatímco v jiných zemích s úřady komunikujete na obrazovce jedním kanálem s jedinou osobní digitální identitou. Když se ale podíváme na mezinárodní srovnání digitální zralosti u českého byznysu, jsme na tom nadprůměrně. Najdete tu provozy, kde při rutinní výrobě není lidská ruka k vidění. Rovněž malé či začinajici firmy pochopily, že digitál a kyberprostor neznají hranice a že z nich mohou udělalat globální hráče.

Kde je tedy problém?

Zaostávání státní správy a samosprávy v digitalizaci má na byznys velice negativní dopad. Úřady potřebují desetitisíce lidí a vlády po roce 2000, včetně té poslední, vyluxovaly kvůli papírové byrokracii z trhu práce neuvěřitelné množství vzdělaných a kvalifikovaných lidí. A těch se nedostává v produktivní sféře. Když jsem byl v České spořitelně, odcházely nám paní z poboček se slovy: jdeme do státní správy, tam se nemusí tolik makat, i když tam budeme mít o něco míň. Dnes jdou s tím, že na úřadech dále nebudou muset tolik pracovat a současně si tam vydělají víc.

Zásadní potíž podnikatelé vidí ve vzdělávání, které podle nich tempu změn nestačí.

To úzce souvisí s tím, že domácí firmy už nemohou stavět na levné a disciplinované pracovní síle. V jedné londýnské právní firmě si spočítali, že 80 procent činnosti jejich právníků je rutina a předali ji umělé inteligenci. Tyto lidi si ale nechali a přeškolili je na právní poradce, kde odvádějí daleko vyšší přidanou hodnotu a mají i vyšší mzdu. Podobně jsem se v Česku setkal s řadou případů, kdy firmy nahradily lidi robotikou a umělou inteligencí při běžné práci a přesunuli je do prodejních a poradenských rolí. Tak aby pro klienty připravovali nová řešení a stali se rádci a průvodci. K tomu, abychom tento manévr zvládli, je však zapotřebí vzdělaných lidí. Tedy ucelený systém složený z veřejného i privátního vzdělávání a také sebevzdělávání. Ačkoliv jistě najdete mnoho výjimek, jsem k našemu veřejnému školství kritický. Stále připravuje mladou generaci pro 20. století nebo, bohužel, pro 19. století.

Co konkrétně tím myslíte?

Naše školství převážně stojí na biflování faktů. Trochu je to v pořádku, musíte mít v hlavě nějakou matérii. Ale jen do jisté míry.

Začínáme ale hrozně zaostávat při výchově k sociálním dovednostem, schopnosti spolupracovat, vzájemně komunikovat a to i v cizím jazyce. Či kooperovat s lidmi rozdílných kultur. To dohromady se pro byznys ukazuje jako rozhodující. Nebo aby žáci a studenti uměli vyhledat a vytřídit informace, aby rozpoznali ty, které jsou důležité. V tom naše školství selhává.

Takže zavést nové předměty a jiné utlumit? Hlavy studentů nejsou nafukovací…

Říkám, co potřebujete pro úspěch a sebeuplatněni v 21. století, a čeho se nám nedostává. Recepty jak to ve školách udělat neznám. Přesto existuje řada příkladů. Třeba moderní školy, kde nenápadně učí dějepis, jazyk či matematiku a děti si vlastně ani moc neuvědomují, že se zrovna učí počítat, protože jde vlastně o kolektivní aktivitu, hru, soutěž, spolupráci. Spolupracují výborně s učitelem i mezi sebou navzájem, soutěží, sami si vyhledávají informace. Školy by měly přesouvat důraz od toho, co bylo důležité dříve, k tomu, co je důležité dnes a zítra. Nemělo by jít o specialní předmět, sociální dovednosti se musí rozvíjet při všech, integrovaně.

A nejde jen o školy. Potřebujeme přejít na systém celoživotního vzdělávání až do penze. Když mě robotizace a umělá inteligence nahradí v nějakém oboru a já postoupím o patro výš, kam zatím stroje nedosáhnou, je jen otázka času, kdy proniknou i tam. Celý život před nimi musím mít náskok, abych mohl vždy dělat to, co v dané chvíli technologie ještě nezvládnou.

Nejsou u nás ale žáci zavaleni matematikou a fyzikou? Nemají při nich výsledky a jak mají v takovém stresu rozvíjet to, co by je bavilo, být kreativní?

Byl jsem v jedné obecné škole v Texasu, znam pár moderních škol u nás a tam dětem matematiku neznechutili. Učí se jí na konkrétní a pro žáky atraktivní materii a z výuky vyjdou nejen s odpovídajícími znalostmi a logickým myšlením, ale současně s potřebnými sociálními dovednostmi.

Jako příklad uvádíte vzdělávání ve Skandinávii, Singapuru – co tam dělají jinak? Je to úrovní platů?

Singapur pro nás opravdu může být dobrým příkladem, tam si před 15 či 20 lety uvědomili, že se musí připravit na budoucnost, tedy ne na to, v čem žijí dnes. Začali pedagogickými fakultami, protože pochopili, že nejdříve musíte mít vzdělané učitele. Pro tyto fakulty získali skvělé profesory z celého světa. A vydatně, několikanásobně, přidali na platech učitelům. Neskončili jen u platů. Od učitelů požadují celoživotní vzdělávání a nasadili i efektivní systém hodnocení kvality jejich práce. Podobně dnes postupují skandinávské země. Ve všech těchto státech mají učitelské platy na úrovně nejlépe placených vysokoškolských absolventů. Často slýchám protiargument, že učitelé nezačnou hned zítra učit lépe jen proto, že dostali přidáno. Já si myslím, že aspoň zčásti začnou. Protože najednou vidí, že si jich někdo váží. Důležitější ale je to, že zvýšení platů okamžitě přiláká na pedagogické fakulty šikovné studenty, kteří zatím chodí jinam.

Teď se platy už zvyšují.

Snad jsme k tomu přispěli i my, když jsme v naší 6D Academy byli první , kdo veřejně vystoupili s požadavkem zvýšit učitelské platy postupně na dvojnásobek. Naštěstí v tom už minulá vláda začala něco dělat. Rektor Masarykovy univerzity v Brně mi říkal, že hned v okamžiku, kdy se tom začalo mluvit a platy se začaly zvyšovat, se mu začalo hlásit na pedagogické fakulty více uchazečů a také daleko kvalitnějších. Takže je vidět efekt. I když teď bude tlumen tím, že rostou platy jinde, což je důvod, aby zvýšení učitelských platů bylo ještě radikálnější. Musíme napodobit to, co se stalo tŕeba v České filharmonii. Do ní před časem nastoupili dva vizionáři, Jiří Bělohlávek a David Mareček. Přišli do mizerně placeného orchestru s dobrými muzikanty. Opatřili peníze, hráče zaplatili, současně na ně nasadili přísná kritéria a umožnili jim dál se rozvíjet. Během tří let tak vrátili Českou filharmonii do světové desítky.

Kdo takovou vizi vnese do českého školství?

Všechno jde od hlavy. Premiér si to musí vzít za své téma. Nejde samozřejmě o malé peníze, ale přibližně o stejnou částku, jako spolknou platy lidí, kteří ve státní správě přibyli po roce 2000. Tam je v rozpočtu zdroj.

Změny ve školství jsou vždy běh na dlouhou trať. Co byste doporučil rodičům dnešních dětí?

Jedním z hlavní problémů českého školství jsou právě rodiče. Jsou ve své většině konzervativní a často se brání jakýmkoliv změnám.

I když jde o mileniály?

Je to tak. Ačkoliv je tu i skupina rodičů, kteří mají velký zájem o vzdělání svých dětí a vyžadují, aby školy učily jiným způsobem. Vede to ovšem k tomu, že vzniká dvoukolejné školství. Jedno menšinové, dynamické a progresivní, kde žáky připravují pro 21. století. Často jde o normální veřejné školy, které rodiče a osvícený ředitel či ředitelka dotlačí do nové podoby. Školský zákon naštěstí umožňuje ohromnou variabilitu. Problémem ovšem je, že většinové školství o to víc ztrácí krok. Děti, které mají štěstí, se dostávají do bubliny podobně motivovaných spolužáků a učitelů. Většina ale zůstává na ocet ve školách, které neumí žáky vytáhnout z jejich rodinného či sídlištního prostředí, nepřispějí k rozvoji jejich talentu a k tomu, aby se jednou chytili na trhu práce. Opravdu je to hodně na rodičích, protože zřizovatelé, obce i kraje, často vlastně nevědí, jakým směrem školy vést.

Když mluvíme o budoucnosti, učit se musí i firmy. Vy například tvrdíte, že musí projít jakousi uberizací. Co přesně to má být?

Uberizace je zkratkovitý výraz pro úplnou změnu obchodního modelu firmy. Co to je Uber nebo Airbnb? Platforma, která nabízí zákazníkům služby, které sama neprodukuje. Uberizace tedy znamená, že můžete klientům přes hezké onlinové řešení dát nabídku zajímavých produktů, které sám neprodukujete. Spousta oborů uberizovaných už je. Týká se to i médií – existují přece agregační portály, které přebírají články a poskytují je svým čtenářům. Ve finančnictví jde zase o firmy, které stojí mezi klientem a bankou, z níž vyzobou služby, které pak nabídnou přes mobilní aplikaci. Někdy tomu napomáhá i regulace, banky mají povinnost se otevírat a uberizaci umožnit. Na druhou stranu mají možnost uberizovat jiné oblasti. V České spořitelně jsme už před časem začali lidem nabízet levnou energii. To vše zvyšuje konkurenci a to je dobře.

Nebudou firmy si firmy hledět těchto „vedlejšáků“ a nezačnou opomíjet svoji hlavní činnost, výrobu? Která pak odplyne jinam?

Musí to dělat chytře. Uberizace musí být pro klienta velice důvěryhodná a dávat logiku. Když k vám třeba přijde energetická firma, tak vám dodá nejen elektřinu či plyn, ale nabídne třeba spotřebiče, služby a řešení se slevou a poradenstvím. Také telefonické společnosti nemusí nabízet jen volání a data, ale něco za tím. Máte je na mobilu, znají vás. To je trend, který je umožněn nejen nástupem technologií, ale také početnou generací mileniálů, která něco takového má ráda. Ti chtějí hezkou aplikaci a půjdou za tím, kdo jim tímto způsobem nabídne zboží a služby. To, že se na to někdo vzadu nadřel je nezajímá. N aopačné straně každý dnes chce uberizovat: získat data, navázat vztah. To totiž nakonec umožňuje nabízet zboží s vyšší marží, než původní producent. V každém případě to zcela mění obchodní model dnešního byznysu.

Stát ale přichází s opačnými kroky, s regulací.

Pokud jde o zdanění nových platforem, je to v pořádku. Jestli je to ale pokus vytlačit nové služby z trhu, jedná se o zcela mylnou cestu s jepičí délkou života. Velkým problémem pro byznys ovšem je, že mnoho uberizátorů poskytuje služby zadarmo. Třeba Google či Facebook je pak zpeněžují jinak. Ničí to tradiční obchodní modely a uzavírá klasické zdroje příjmů. To platí i o bankovnictví. V něm ještě před několika lety byly největším zdrojem příjmů poplatky z běžných účtů. Ty dnes musíte nabízet zadarmo, jinak se s vámi klient ani nezačne bavit.

Když mluvíte o tradičních postupech, v Česku patří k tradici automobilky. Ale doba se s nástupem elektromobility a samořídících vozů dost mění. Nehrozí soumrak automobilového průmyslu?

Může k tomu dojít, ale stejně tak můžeme za deset let zjistit, že jsme svůj podíl automobilek na HDP zvýšili. Když se dívám na některé firmy, jak pracují vývoji samořiditelných vozů, přičemž část takového vývoje běží i u nás, dovedu si představit, že tu budou dokonce rozšiřovat kapacity. Na druhou stranu je pravda, že samořídící auta a sdílená ekonomika mohou totálně změnit využití automobilů. Zatím je používáme zhruba na sedm procent životnosti, zbývající čas je garážujeme či parkujeme. Ve sdílené ekonomice se jejich využití zvedne na nejméně 80 procent, protože si je budeme vzájemně půjčovat. Tím klesne potřeba onoho ohromného množství aut, která všude kolem vidíme. Americký podnikatel a vizionář Peter Diamandis odhaduje, že do 15 let může výroba automobilů klesnout na desetinu. I díky rozvoji nových způsobů mezilidské komunikace, které radikálně sníží potřebu cestovat.

Vy jste připraven sdílet svůj vůz?

Ano, samozřejmě. Ale pozor, můžete vlastnit milovaný vůz, se kterým si rádi zajedete na chalupu. Ale proč byste i ten přes týden nepůjčoval někomu, kdo má na příslušné platformě dobrý rating uzivatele? Budete ho půjčovat a investice do něj se nějak vrátí. Já na to připraven jsem, nejsem ale tak důležitý. V roce 2030 bude 70 procent všech klientů i všech zaměstnanců tvořit zmiňovaná generace mileniálů. Ti chtějí sdílet a nechtějí vlastnit skoro nic. Ani byty. Ať se nám to líbí nebo ne, jsou motorem ohromných změn.

A jak to tedy bude s naší Škodovkou?

General Motors, Volkswagen i Škoda Auto investují neuvěřitelné peníze do rozvoje nových obchodním modelů a technologií ve snaze, aby právě oni byli tím globálním vítězem. Ať jde o samořiditelná auta i služby nad nimi. Co se může stát z auta, když zrovna neřídíte? Můžete v něm odpočívat a pracovat. Automobilky toho mohou využít k tomu, aby nabízely to, co zatím mají na starosti stavaři: prostor pro život, aktivity. Už nepůjde jen o přemístění se z bodu A do bodu B. Auto může být místo se spoustou obrazovek či třeba ledniček. Takové modely již existují a automobilkám se otevírá cesta k nabídce zcela nových služeb, za něž určitě budeme ochotni platit. Takže propad produkce si představit umím, neznamená to ale, že chytré automobilky nemohou být vítězem. Dnes nabízejí plech, motor a nějaký ten software, jednou auto budeme brát jako prostor pro nejrozmanitější životní aktivity. A když s ním někam dojedete, už tam bude čekat někdo jiný, aby do něj usedl.

Mluvil jste o mileniálech, o jejich okouzlení technologiemi. Není to však nebezpečné, nepohltí je technika? Václav Klaus v této souvislosti mluví o románu Aldouse Huxleye Překrásný nový svět s tím, že on nic podobného nechce.

Česko nedávno navštívil Deepak Chopra, to je humanitní myslitel. Zabývá se esoterikou, vírou a lidskou psychikou. Přesto říká, že je obrovský fanda moderních technologií, protože když budeme moudří, nemusíme se jimi nechat zotročit a můžeme si z nich udělat vynikající sluhy. Obavy na místě jistě jsou a asi platí, že se každý musí rozhodnout. Mě nové technologie fascinují, dávám si ale pozor, abych používal jen to, co potřebuji, aby mě nezahltily. Mám rád i skutečné věci, takové, na které si můžu sáhnout.

Co když ale stroje lidem nakonec seberou práci?

Ale jakou práci? Jen tu rutinní. I největší technooptomisté ze Siliconu uznávají, že nejvyspělejší umělá inteligence je jen zlomeček schopností, které máme jako lidé. Když tu budu sedět jako lékař, pedagogický nebo finanční poradce, tak se s vámi můžu bavit o plánech, o budoucích ambicích. Vašich i vaší rodiny. A připravovat řešení, která budou prediktivní a preventivní. Budeme se dívat dopředu. To dnes nezvládá ani částečně žádný počítač, protože je k tomu nutná empatie, sociální inteligence a zkušenost. O data a technologie se pochopitelně opřít můžete a chytré firmy to vědí. A přesunují na takové služby lidi. Což je správná cesta. Jsme přece připraveni platit těm, kdo nám v životě pomohou. Vezměte například rodinný dům. Budu šťastný, když se objeví poradce a navrhne mi komplexní energetické řešení. Zeptá se mě i na budoucnost, zda tam za tři roky plánuju skleník nebo saunu. Zda bude bydlet sám nebo s rodinou.

Všichni ze Silicon Valley nemluví tak optimisticky, navrhují třeba zdanění robotů nebo základní nepodmíněný příjem.

I Bill Gates nebo Jeff Bezos. To jsou neuvěřitelně chytří lidé a hrozně si jich vážím. Ale při porozumění sociálním procesům a ekonomii selhávají. Bojí se masové celosvětové nezaměstnanosti a ohromných sociálních dopadů a politických nepokojů. Vůbec jim nedochází, že když jedno pracovní místo kvůli nové technice zaniká, tak se objevuje zhruba pět nových. To je empiricky potvrzené. Už vyvíjení nových technologií a aplikací vyžaduje ohromné množství lidské práce. Takže základní příjem naštěstí není potřeba. Říkám naštěstí, protože nic takového si stejně nemůžeme dovolit. Kdyby se v Česku mělo dát deset tisíc korun měsíčně každému bez rozdílu, a to je princip zaručeného příjmu, šlo by o částku ve velikosti státního rozpočtu a ten by se tím zruinoval.

Někdy se digitalizace srovnává s průmyslovou revolucí. Ta ale přinesla velké rozdíly mezi státy a přesun ekonomických center světa. Což vedlo k tragédiím včetně válek. Nezopakuje se to teď?

Byla to průmyslová revoluce, která rozdělila svět na ten západní, dynamický a vyspělý a na zaostalý třetí svět. Přičemž svět druhý, socialistický, byl jen krátkou historickou epizodou. A je pravda, že globální nerovnováha není pro ekonomiku ani pro mír dobrá. Za digitální revoluce to může být podobné, protože existují země a celé oblasti, které nemají digitální sítě a tím pádem ani lidi napojené na nové technologie. Na druhou stranu existují projekty, které proti tomu bojují. Google přichází se záměrem napojit tyto regiony na internet pomocí stratosférických balónů. Mark Zuckerberg sází na drony a satelity. A konkuruje mu Elon Musk, který připravuje družice, které vynesou na oběžnou dráhu jeho rakety. Existují také některé projekty v Africe – například tablety pro školy – či v Indii. Tam můžete mít chytrý mobil za šest dolarů, samozřejmě dotovaný byznysmeny, kteří do toho investují, aby k sobě přitáhli budoucí klienty. Pokud se chudé oblasti dostanou do takových byznysových plánů, může to pro ně být šance přeskočit několik etap vývoje a dostat miliony lidí k informacím, vzdělávání a k možnosti pracovat na dálku. Je to však závod s časem a jak dopadne netuším.

Průmyslová revoluce přinesla i skutečnou válku. Na téma střetnutí mezi USA a Čínou se už píší romány i odborné studie. Americký politolog Graham Allison zmiňuje Thúkýdidovo pravidlu, příkladu starověké Sparty a Athén. Když nastupuje nová velmoc, tak to často končí bojem s velmocí slábnoucí. Allison uvádí v dějinách 16 příkladů takového střídání a jen čtyřikrát podle něj ke konfliktu nedošlo.

Digitální epocha už spustila několik válek, na které jsme vůbec nebyli připraveni. Naštěstí jde stále o války studené. Jednou z nich je hybridní kryptoválka a to ze všemožných stran. Skvělí jsou v tom Rusové, ale ani druhá strana nezaostává. Vede se i zápas o prvenství v oblasti výpočetní techniky. Ten, kdo vyvine první kvantový superpočítač bude schopen díky jeho ohromnému výkonu prolomit šifrování a jakoukoliv ochranu všech ostatních počítačů na světě. Proto USA, Japonsko, Izrael, Čína, Rusko asi také, investují masivně do kvantové technologie. Jestliže to budou ti “zlí kluci”, kteří první dostanou do ruky takový počítač, nebude to samozřejmě věštit nic dobrého. Podobné závody běží pokud jde o umělou inteligenci nebo o pokrytí světa internetem. Nicméně je to něco jiného než dřívější uzbrojování mezi USA a Sovětským svazem.

A pokud jde o případný střet Číny a USA?

Pokud jde o technologie, Čína má obrovské ambice. Nalákala na své univerzity nejkvalitnější profesory, které královsky přeplácí. Je už schopna stahovat ze světa své studenty a vědce, ty, kteří se vyučili na Západě. Z Číny se nepochybně, bez ohledu na ekonomiku, které moc nevěřím, stane technologická a vědecká velmoc. Možnosti jsou dvě. Buď toho zneužije a požene vše k asertivní a agresivní politice, až na okraj horké války. Nebo to naopak povede k demokratizaci a liberalizace. To zůstává otevřené. V každém případě se tam v oblasti technologií, vědě a výzkumu dějí za pomoci státu ohromné věci. V minulosti to podobně zvládl Tchaj-wan, Hongkong, či Singapur, ten ostatně za osvícené diktatury, kterou vedl Lee Kuan Yew. Čína ovšem není sama, snaží se rovněž západoevropská centra, Izrael a USA, tam například Palo Alto a řada dalších středisek na Středozápadě. Na těchto místech se rodí všechno, o čem se tu bavíme. A že se kolem toho odehrává mocenský střet, tak o tom vůbec nemusíme pochybovat. To je vidět na první pohled.

Jak si stojí Západ?

Ten především přestal být homogenní entitou. Amerika se odklání od toho, co se děje v Evropské unii a ta je navíc rozpolcená. USA se snaží o návrat průmyslu, jeho symbiózu s vědou a výzkumem a digitálními technologiemi. Izrael, pokud jde o technologie a kybernetickou bezpečnost, je na špici. Bývalý Západ má zatím primát, ale nemusí trvat dlouho a Číňané předvedou fantastické výsledky. Může se stát, že za pět let přijedete do Pekingu a neuvidíte tam ani Microsoft, ani Apple nebo i Google. Vše pojede na jejich sítích a jejich technice. V Rusku to tak asi nebude, to je závislé na amerických technologiích.

Uspěje v takovém světě a v takové soutěži i Česko a jeho ekonomika?

Nejvyspělejšími zeměmi jsou nyní ty malé a bez surovinové základny. Takovou jsme, což samozřejmě neznamená, že se automaticky vyšvihneme vzhůru. Nemáme ale žádný velký handicap, jsme otevření světu a pokud zvládneme manévr týkající se vzdělávacího systému, staneme se neuvěřitelně atraktivní jak pro domácí, tak zahraniční investory. Pro kohokoliv, kdo tady bude mít chuť investovat peníze nebo tu pracovat jako profesor, manažer či podnikatel. V posledních dvou letech jsem se setkal s řadou byznysmenů a ti říkali: jdu do Česka, protože některé vaše školy už jsou pro mě schopné dodat zajímavý výzkum a vývoj a vychovávat vhodné lidi. To mě zajímá a že se tím vzdaluji USA či Velké Británii mi je jedno. Nechci říkat, že jde o více než první vlaštovky, ale signalizuje to změnu myšlení byznysu. Když voliči a vlády nebudou hloupé a začnou klást důraz na zmiňované školství, vědu a na dopravní a technologickou infrastrukturu, můžeme při digitální revoluci stát na straně vítězů.

Pro rozhovor pro časopis Ekonom otázky kladl Josef Pravec.

Nepřehlédněte

Jan Straka z konference Forbes: Vývoj českého vzdělávání za posledních 10 let

250 kurzů z univerzit Ivy League, které můžete absolvovat online a zdarma

Propojení v síti #002: Petr Skondrojanis a Peter Bolebruch

CULTmag vol4: Speciál Kariérní pouť

Peter Bolebruch: O organizacích, jejich strukturách a alternativních způsobech řízení

Start-up slang aneb To fakt nejsou nadávky

Singularity University Czech Summit: Záznamy přednášek

Akademie Baťa: Přihlaste se na unikátní sérii seminářů

Petr Pouchlý: Jak efektivně a prakticky přistoupit k vlastnímu seberozvoji

Na time management je pozdě

Nepoměr žen a mužů ve firmě aneb Zkoušíme vyřešit slepou skvrnu

Jak na emoce

Vykašlete se na dojmologii. Klíčové je ověřit nápad u koncového zákazníka

Puberťáci s nálepkou Z vstupují na scénu

Martin Ruman: Snažit se makat stále tvrději je nesmysl. Jde o to pracovat chytřeji

Velikost není všechno aneb Nikdo z nás není výjimečný

Co si myslí o Brain & Breakfast na Gymnáziu Přípotoční?

Svět plný hoaxů a bullsh*tů? Čert aby se v tom vyznal