To s sebou přináší velké množství stresu a problematický sebevztah, protože uprostřed toho všeho se krčí malá dušička: Poznají ostatní, že nevím, co dělám? Jsem jediný, kdo si to vymýšlí po cestě? Jak to, že ostatní vypadají tak schopně a opravdově, když z místa, odkud koukám já, se tak vůbec nevnímám?
Vzdělávací systém tomu dvakrát nepomohl, protože do nás zasel strach z chyby. Za každé klopýtnutí je stupeň dolů a posměch okolí. Jenže co když to, jak se cítíte, není osobní prokletí? Co když právě tohle znamená být člověkem?
Teprve když si připustíte, že právě nevědění, tápání, učení, zkoušení a neustále kroky do prázdna jsou tím, co otevírá stavidla kreativity a dělá život životem, můžete se uklidnit a začít tvořit svobodně, s klidem a radostí. Za každými novými dveřmi, které otevřete, je nejprve temná místnost. Teprve když se v ní nebojíte začít šmátrat, můžete zjistit, že je plná hraček.
