Jak přečíst 52 knih za rok 5/5: God bless audioknihy!

V předchozích dílech jsme se věnovali tomu, kde najít čas na čtení, jak si vybudovat svůj čtecí návyk, jak zlepšit udržení pozornosti při čtení a jak si udržet čtecí motivaci. No a dnes to bude celé o audioknihách.

Audioknihy jsou jeden z nejlepších vynálezů poslední doby.

Jak už patrně vyplynulo z předchozího dílu - když si chci přečíst nějakou knížku, u které mě děsí to, jak je tlustá, nudná, má hnusný font nebo cokoliv jiného, co vyplaší mého "slona" a mám tudíž tendenci její čtení prokrastinovat, seženu si ji jako audioknihu.

Buďto pak čtení a poslech střídám, nebo jedu jen její poslech, s fyzickou verzí knihy však i v takovém případě dál pracuju: jakmile mám doposlouchaný nějaký úsek (obvykle kapitolu), tak si knihu zpětně prolistuju, text znovu proscanuju, udělám si v případě potřeby poznámky, zapíšu si pro sebe úkoly nebo je rovnou udělám, apod.

Tohle kombinování s tištěnou knihou mi pomáhá nestresovat se, že mi při poslechu uteče nějaká důležitá věc. Můžu se tak opravdu plně soustředit jen na samotný poslech s vědomím, že se ke všemu podstatnému později vrátím. A zároveň si pak díky dvojité práci s knížkou ty samotné informace i lépe pamatuju.

Pokud se mi však během poslechu stane, že mi hlavou proběhne nějaká myšlenka nebo nápad, které si potřebuju zapsat, protože je vysoká pravděpodobnost, že už se znovu při procházení tištěné verze knihy neobjeví, pak si obvykle poznámku nadiktuju do telefonu (je to rychlejší než psaní).

Používám k tomu aplikaci Keep od Googlu a SwiftKey klávesnici, kdy na Android telefonech jen stačí otevřít appku, podržet na klávesnici déle tlačítko čárky a automaticky se mi spustí mikrofon - cokoliv tak řeknu, vše se mi rovnou zapíše do Keep.

Často pak k těmto poznámkám ještě dodatečně přidám screenshoty z tištěné verze knihy s elektronickým podtržením konkrétního textu, abych pak měla v případě budoucí potřeby celý kontext myšlenky.

Nepřehlédněte

NICE TO HAVE

CARGO CULT

Brain&Breakfast se Simonou Bagarovou - Všichni jsme senioři

Zdeněk Haník: Co mají společného sport a umění?