Rozhovor: Jak pracuje Petr Pouchlý AKA Jezevec, kapitán svobodné firmy Court of Moravia

Radikální otevřenost se propsala do rozhovoru s Petrem Pouchlým na každém jeho řádku. Buď si ho zamilujete, nebo vám bude protivný od začátku až do konce, nic mezi tím není možné. Nám se přihodilo to první.

O Petru Pouchlém

Odkud aktuálně pracuje: z Brna, nejvíce z kanceláře (kvůli nejrychlejší výměně informací v týmu), 1x za 14 dní z domu, ve vlaku na cestách, v noci doma

Jakou pracovní pozici zastává: konzultant v oblasti HR a gamifikace, business mentor a zakladatel svobodné firmy Court of Moravia
Věnuje se designu firemních prostředí, procesů a mezilidské komunikace. Využíváním stejných designových mechanik, které využívají herní tvůrci, pomáhá klientům změnit svůj pohled pouhého účastníka na nadhled spolutvůrce. To jim pomáhá hlouběji pochopit podstatu problému. Pro všechny platí stejná pravidla a nezáleží na tom, z jakého prostředí přichází nebo jakými prostředky disponují.

Jaká je náplň jeho práce: prezentace veřejnosti, komunikace a networking v rámci obchodu, mentoring vnitřního týmu

Kolik lidí řídí: cca 20 v kanceláři a 10 na dálku, ale v podstatě neřídí nikoho, protože tým má nastavené demokratické řízení a každý zná své pravomoce i odpovědnosti; jeho vlastní agendu pak řídí Silvie – koordinátorka s vysokými pravomocemi, která řídí jeho nežli obráceně (pojem nadřízený a podřízený považuje za neefektivní a dehonestující)

Rozhovor

Jakými slovy bys popsal svoji práci?

Jsem mluvící papoušek a zároveň poslední instituce, když už nemají kolegové či klienti kam jinam jít. Moje práce je živá a dynamická. Mám ji rád, baví mě a naplňuje.

Která digitální inovace ti dramaticky změnila život?

Neomezená data a volání za dostupnou cenu, to je v rámci mobility neuvěřitelná věc. Nejsem Apple ovečka, ale paradoxně mi změnil život MacBook – nejsem zastánce macOS, ale naučil jsem se s ním pracovat a je to boží. Sice jsem z něj vyházel Apple věci, ale to, že pracuješ zleva doprava třema prstama na třech obrazovkách, to je pro mě the best inovace, která mi zlepšila práci.

Jaké množství aplikací denně používáš? Za které bys dal ruku do ohně a doporučil je každému manažerovi?

Dnes a denně používám Swarm, což je však čistě zábavná geolokační sociální síť. Je praktické vidět, kde se nachází přátelé, v rámci byznysu i kolegové. Pokud jsou lidé ochotní si sdílet data tedy ;-).

Pak používám Smashing Four a Gamee, což jsou platformy pro microgames, když se chci odreagovat nebo zabít krátký čas.
A používám samozřejmě e-mail. Pro někoho to může být lifehack – mám privátní Gmail pro interní firemní komunikaci a zároveň mám ostatní e-maily v offline klientovi, odkud zásadně nevidím do Googlu. Je lepší zapnout to jednou týdně a vyčistit, protože tam jsou e-maily, který mi ve většině případů berou čas a moc mi toho nedávají. Já do toho sice koukám každej den, ale v podstatě jen vykostím ty věci, na který jde odpovědět hrozně rychle, a zbytek tam nechám, až mám čas dělat krysařinu – to je pojem pro administrativu, posílání e-mailů a tak. Mám to schválně v offline klientovi, protože nechci, aby mi to svítilo na mobilu.

Vedle toho používám GTalk – to je platforma, kde si píšeme rychlé zprávy. Všichni ho mají povinně zapnutý na mobilu. Tedy spíš doporučeně. Dohoda s kolegy je taková, že když nemohu volat, ale potřebuju něco vyřešit ASAP, tak to pošlu tam a ne do e-mailu.
Máme ještě interní fórum, který běží na starým Drupalu asi 12 let, a to je takovej náš Slack. Klasický fórum, kde jsou kanály, můžeš hlasovat, ale nejsou tam emoji a další věci, takže teď budeme přecházet na novější platformu. Je to “nice to have”, nikoliv “must have”. Dáváme tam věci, který chceme, aby zůstaly trvaleji, který nikdo nepromazává. Samozřejmě zpětně už v tom nikdo nic nehledá, ale je to takový slow fórum, který používáme jinak než e-maily, který jsou “vyřiď a zahoď”.

Pak máme ještě jednu platformu – privátní skupinu na Facebooku, která nahrazuje smalltalk v kuchyňce, protože stejně jsou všichni nějakým způsobem na Facebooku závislí. Řešíme tam, že jdeme do kina nebo že máma napekla buchty a jsou v kuchyňce. Jsou tu srdíčka a další věci, o kterých se bavíme na snídani. Funguje dobře, není zde potřeba nic archivovat. Pokud se jedná třeba o nějaký důležitý pdfko, posíláme ho do fóra a pak jde do archivu.

Máme dva archivy, jeden je měkký archiv na GDrivu – to je na principu every day routine – hledáš tam častěji. Druhý je archiv našich fotek a různých starých věcí a to máme na NASu na sdíleným harddisku. Ale tam chodíme jen výjimečně.

Já teda ještě používám na každodenní bázi CRM, které máme na vlastní platformě, a taky služby G Suite, hlavně dokumenty. Já mám ještě rád hlasový poznámky v mobilu, cokoliv si tam snadno namluvím. Pak mám dva offline bločky, kde si píšu, protože je to rychlejší než mobil. Normálně beru papír a tužku a zapisuju si, když s někým mluvíš, koukat do mobilu je pocitově na přesdržku, i když si vlastně zapisuješ. Papír a tužka vypadají, že máš opravdu zájem, a je tam větší intimita.

Jakými zásadami se ve své práci řídíš?

Já asi nemám nějaký zásady. Možná radikální otevřenost – jak říkám já – otevřít se na plnou hubu, ale to je pro mě spíš sociální zásada. Vyšli jsme z nezisku, takže jsme hodně postavení na kultuře. Nemáš víc, než ty lidi. Pokud nemáte vášeň, společné směřování a mezilidsky moc nefungujete, tak to nejede. Říkáme si věci na rovinu.

Pak zásada dlouhodobé spolupráce – když něco dělám, dělám to tak, aby to bylo dlouhodobé, a nemám rád pocit, že nevím, co chci dělat, to je pro mě vysávající a nestojí mi za to do toho investovat energii.

Řídím se zásadou, že lidi jsou na prvním místě. V tomto jsem jako věrnej pes. Jsem loajální ke svému úzkému kmeni přátel a cítím, že mou povinností je zodpovídat za svůj tým. A to nejsou jen lidi v kanceláři, ale i jejich rodiny doma. Teď tu například máme 14 dětí, možná přijde do hry další. Je to ukazatel dobře fungující organizace, což je pro mě důležité.

Taky svoboda. Máme v práci volnost, což se v našem českém diskurzu bohužel často zaměňuje za home office. Největší aspekt svobody v práci je, že si lidé mohou určovat, kterým směrem se chtějí posouvat (třeba více do businessu nebo více do digitálu) a my pak víme, že když se chceme do něčeho pustit, máme tu na to tyto lidi a ty to baví dělat. Není to punk, že každý přijde, kdy se mu zachce. Máme na různé činnosti časové dotace, které dodržujeme.

Zpětná vazba – retrospektiva. Proces nebo úkol nekončí vyfakturováním, ale až po proběhnutí zpětné vazby s klientem, v týmu a v případě potřeby i po individuální (když se něco pokazí lidsky). Reflexe je pro nás klíčový nástroj, máme kvartálně společná sezení. Zásadní je distribuovaná zodpovědnost. Lidé přijímají svůj díl odpovědnosti, já je spíše propojuji.
Ale nejdůležitější je ta zmiňovaná radikální otevřenost a dlouhodobost. Když přijde novej člověk a má ochotu se učit, tak pro organizaci je klíčové, jestli to chce dělat 10 let minimálně. Když řekne, že ještě neví, tak mu řeknu, ať přijde, až bude vědět. Lidi by měli vědět aspoň to, kterým směrem půjdou, jistě, že se může v jejich životě něco zásadního změnit, ale aspoň výhledově by měli vědět, kam směřují. Jinak lze trvalý business plánovat jen těžko.

Vypíchni 3 pracovní návyky, kterými zvyšuješ svou efektivitu.

Nepracovat, to je užitečný pracovní návyk. Mně nejvíc zvyšuje efektivitu, když v rámci možností najdu někoho, kdo tu práci dobře udělá a předá, protože já jsem strašně neefektivní. Ono to zní vtipně, ale schopnost delegovat práci (já nemám rád to slovo „delegovat“), ta schopnost domluvit se s někým, že tu práci udělá, je něco, na co spousta manažerů naráží. Já ten návyk mám jako „deleguj a věř“, že ten člověk je dostatečně kompetentní a že to zvládne. Na druhou stranu to potřebuju zkontrolovat, abych věděl, co mu chci pochválit a za co mu poděkovat. Ale to není pracovní návyk, pracovní návyk je to umění něco někomu předat dál, někomu to svěřit do rukou.

Můj druhý pracovní návyk je Silvie (a před ní Jessie), protože jsem přestal být pánem svého času, což jsem teda vlastně nikdy nebyl a vždycky mě to akorát štvalo. Nevyřešil jsem nikdy cestu, jak to udělat, ale pak přišla Jessie a bylo to dobrý. Vyhovuje mi to takto, je to v pohodě.

Takže důležité návyky pro mě jsou: zbavit se práce, Silvie, která mě řídí, a v neposlední řadě čtení. Snažím se číst a objevovat nový věci, najdu si i čas zreflektovat vlastní diář. A to si myslím, že taky pomáhá.

Kdyby ses měl zbavit všech digitálních technologií, se kterou by proběhlo nejdojemnější loučení?

Wau. Asi by se mi nejhůř loučilo se zapalovačem, ale záleží, proč bych to měl dělat, že jo. Já jsem zvyklej reagovat na změnu tak, že si řeknu „dobře, proč se děje?“ Takže jestliže mi řekneš, proč se mám zbavit všech digitálních technologií, tak se zeptám, co nastalo. Technologie přestala fungovat, přestala se vyrábět? Pro ilustraci doporučím knihu od Ondřeje Neffa. Napsal výbornej román Tma – doporučuju. To tě přiměje si vybavit byt na čtvrt roku dopředu konzervama. Ta kniha říká, že elektřina skončí a všechno, co bylo na elektřinu, přestane fungovat. Tečka. Kolo se najednou stane klíčovým esem. Je to boží kniha.

Pokud by se to stalo takto, se všemi elektrickými zařízeními se rozloučím rychle, protože mi budou k ničemu. Asi nejvíc by mě mrzel mobil, protože umožňuje komunikaci a zrychluje svět. Ale pokud by všem přestal fungovat, tak budu sice nadávat, ale reálně by mě víc sralo, kdyby mi nešel startér od auta. Je to pro mě blbě odpověditelný. Kdyby doma v případě války nebyl jedinej náboj do pistole, cítil bych se víc ohrožen než bez mobilu.

Co při práci bytostně nenávidíš?

Když mi někdo lže – tohle nenávidím hlavně na klientech. Když lžou sobě a kvůli tomu lžou mně. A dělají to buď proto, že se mnou chcou vymetat, a nebo proto, že jsou srabi říct věci narovinu. Mně vadí, když jsou lidi slabí a já to za ně mám odnášet. Nevadí mi, když je někdo slabej a přijde za mnou, že „mám s tím problém, pojď mi to pomoct řešit“ nebo „prosím, respektuj mě“ a já mám možnost volby, jestli jo, nebo ne, pak mi to nevadí, protože vím, na čem jsem. Ale strašně mě sere, když jsou lidi slabí, nemají integritu, nemají koule, nemají páteř a mně tím ničí život. Ať si dělají, co chtějí, ale pokud spolu chceme pracovat, tak toto bytostně nenávidím. Asi to není nenávist, spíš mě to sere a je mi těch lidí líto a snažím se těm situacím vyhnout.

Poděl se prosím o svůj nejoblíbenější lifehack, který ti šetří čas (třeba i v mimopracovních záležitostech).

Silvie (asistentka/koordinátorka) je můj zásadní lifehack. A druhý lifehack je, že spolupracuju s lidma, kteří jsou soběstační. Což je taky důležitý. Když vidím, že bych se obklopil někým, kdo mě bude vysávat, protože neumí dělat rozhodnutí za sebe, tak si buď nastavíme velmi tvrdý hraniční limit, do kterého zvládne být dospělým člověkem, a nebo lifehack je, že budeme ten life žít na oddělených platformách.

Různobarevný fixy, pastelky a věci na psaní, to digitální platforma nikdy nenahradí. Já si potřebuju čmrkat a kreslit, zapisování do digitálna není pro mě. Můj systém je, že mám 4 barvičky a propisku – šedě si poznamenávám emoční věci (například pocity ze setkání), mám na to i specifický symboly, vlastní značky. Oranžově jsou důležitý věci a o těch chci, aby i druhá strana věděla, že jsou důležitý. Fialovou si značím poznámky, který jsou nadčasový, ale může je vidět kdokoliv – například tipy na knihy. Zeleně si píšu na konci schůzky results – na čem jsme se shodli, domluvili.

Ještě mám dva rozdílný bloky na psaní poznámek, úkolů a taky volný papíry, protože prostě ze svýho bločku trhat nechceš nebo třeba ani nemá dobrou vazbu na trhání. Viděl jsem jednu kavárnu, kde měli trhací bločky na stole pro business schůzky. Třeba k tomu taky jednou dospějeme – to je ten design služeb. Do jednoho bločku si píšu úkoly pro sebe, tasky a to-do a do druhýho jen zápisy ze schůzek. Z jedné strany ze schůzek one to one a z druhé strany z konferencí. Když toho mám hodně, píšu na papíry, k těm se pak vracím. Barvama si šrafuju, když je něco hotový. Mám rád barvičky.

Jaké digitální technologie ti pomáhají v leadershipu / při komunikaci s klienty?

Projekty s klienty řeším na různých platformách od Trella, Basecampu, Asany, Wunderlistu,... Protože každý používá něco jiného, nebo vůbec nic. Podle toho, co potřebuje, volíme platformu, protože každá má něco do sebe. V tomto jsme takoví multi rozplesklí. Teď jsem používal i Slack. Je to docela roztříštěnost.

Pro tuto chvíli sebekritiku stranou – v jaké každodenní činnosti opravdu vynikáš?

Já nejvíc vynikám, když nic nedělám, ale to asi nechceš slyšet. Jde mi dobře mluvení, ale ne efektivně. Moje nejsilnější stránka asi je, že jsem sečtělá chytrá opice a umím to transformovat tak, aby to někdo další pochopil. No a že jsem línej, to je samozřejmě moje nejsilnější stránka, ale bavíme se asi o těch pozitivních věcech.

A naopak, v čem máš své rezervy?

No, jsem línej. Mně stačí, když věci jedou dobře a cejtím se v nich v pohodě. Nevydržím bejt pasivní dlouho, těším se do práce, ale jsem relativně línej. Když to není pod tlakem, tak se do toho špatně nutím.

Co Petr a osobní rozvoj – jde to k sobě? Jak na sobě pracuješ?

To je dobrá otázka. Moje největší studijní zaměření jsou aktuálně knížky, co mám na stole, což je hlavně Radikální otevřenost, protože to vyšlo česky, tak jsem si chtěl přečíst, jak je udělanej překlad. Ale to asi není to, co mě reálně rozvíjí. Napadlo mě 5 knih, kterýma bych se měl dřív nebo později prokousat, jedna je Homo Deus, což je antropologická knížka, další je čistě designérská knížka Game Emotions nebo něco takovýho, v té bych se chtěl taky hrabat. Mám tam ještě nepřečtenou, myslím, Inovations Book nebo Inovations Horizons, takovej business model Canvas a vlastně poslední věc, co jsem teď dával dohromady, byla přednáška pro UXáře, tu jsem měl teď dva dny zpátky, takže jsem se pokusil přiblížit jejich terminologii, ponořil jsem se do čtení UX strategie.

Jak si myslíš, že bude tvoje práce vypadat za 5, 10 let?

Já si myslím, že úplně stejně, akorát možná na jiným hřišti. Nevím, na jakým hřišti to bude. Možná to bude politický hřiště, možná to bude inovační hřiště, možná to bude hřiště v Malajsii. Ale moje práce bude vypadat stejně za 5 nebo 10 let, moje práce bude vypadat stejně za 1000 let. Protože vždycky budou lidi, kteří budou muset být tím měkkým pojivem mezi jinými lidmi. Ve skutečnosti drtivá většina věcí, o kterých se ve firmě lidi baví, jsou drby – baví se o jiných lidech víc než o své práci. A vždycky, když se baví o práci, tak je vztažená k jiným lidem. Takže moje role nezmizí – lidsky. Jen její jména se mění.

Kdy jsi naposledy vystoupil ze své komfortní zóny?

Když jednám s novým klientem, tak vystupuju vždycky z nějaké komfortní zóny. Ale já mám tu komfortní zónu tak hrozně širokou, že se mi z ní špatně vystupuje. Jsem schopnej v rámci schůzky vést diskusi na různý témata, mám vyřešenej svůj soukromej život, mám vyřešenej svůj vztah k penězům, mám vyřešenej svůj vztah k intimitě a sexualitě, mám vyřešený, jak říkat věci natvrdo, a někdo si to může přebrat tak, že to zní lehce arogantně, ale mě to a priori nevyhazuje z komfortní zóny. Z komfortní zóny mě vyhodí, když mě někdo podrazí. Když ta druhá strana udělá něco, co nečekám, to mě vyhodí z komfortní zóny – já z ní nevystupuju, já jsem z ní vyhozen. A mrzí mě to na tý lidský úrovni a sere mě to, že jsem ten indikátor nepřečetl dřív. To mě sere na businessu nejvíc, že nevidím, co dělají lidi za mými zády a jestli se mě chystají podrazit. Ať již vědomě nebo spíše nevědomě, ale o to fatálněji. Věřím, že je to tak i jinde, ale znám to hlavně z Čech.

Máš nějaký pracovní zlozvyk, který se ti dlouhodobě nedaří zkorigovat?

Jsem línej, jak jsem říkal. To je jedinej pracovní zlozvyk. A mám roztěkanou pozornost jako kde kdo. Nějakým způsobem se mi to daří korigovat, ale s multitaskingem bojuju. Dá se říct, že mám zlozvyk přebíhání od jedné věci ke druhé, na druhou stranu (teď nechci, aby to znělo jako omluva, ale když už jsem si ji teď v hlavě vyrobil, tak ji řeknu) já jsem se do nějaké míry naučil s tou roztěkaností žít, což je dobrej skill, kterej mě naučil tenhle roztěkanej svět. Mně to nezpůsobuje žlučový kameny. Já třeba nejsem závislák na tom vidět, co se stalo na Facebooku, je mi to jedno. Akorát když sednu k tomu stroji, tak se tam teda kouknu, ale vlastně mě to nepálí, že bych měl pocit, že mi utíká svět. Myslím, že nemám tu reálnou závislost, mám jen tu roztěkanost, což je do nějaký míry zlozvyk a do nějaký míry benefit. Ale jinak můj zlozvyk je, že jsem prostě línej. To tak je.

A pracuješ s tím nějak? Přiznáš si to?

Řeknu, že je potřeba se mnou zacházet specificky, víc s tím nepracuju, to by bylo strašný plýtvání sil někam, kde nezměním svůj naturel. To je právě výhoda tý radikální otevřenosti. Díky tomu, že si to ti lidi umí mezi sebou říct, tak přesně víme, z koho se skládá náš tým. Pro někoho je zadaná práce bezproblémová a pro někoho, když mu to nezadáš polopatisticky, tak z toho bude vždycky mrzení. A je zbytečný se ty lidi snažit předělat, to je moje zodpovědnost, abych věděl, s kým pracuju.

Jak dobíjíš své pracovní baterky? Co ti pomáhá vyčistit hlavu?

Prací. Pro mě je práce relax. Jakkoliv to bude znít divně, někdy se těším a dobiju baterky tím, že vyřídím e-maily. Chci tu práci udělat, tak se na to vrhnu, tím si vyčistím hlavu. Někdy se sice musím kousnout, když ale děláš zvláštní práci, tak tě to nevyčerpává. Nejvíc čistou hlavu mám, když se – nedej bože – opiju, ale to už taky dlouhý roky nedělám. Kocovina je to jediný, z čeho mám pocit, že potřebuju vyčistit hlavu. Někdy ji mám zanesenou balastem – faktory jako nemám peníze, člověk má zodpovědnost – to pak není snadný spaní, ale stejně jediný, co mi pomůže, je pracovat.

Standardně si taky vyčistím hlavu, pokud se jdu někde proběhnout nebo na kešky, projít se nebo si zahraju hru – i kdyby blbou – pomůže mi to přešaltrovat někam jinam. Stačí sdílet svou přítomnost s někým, koho mám rád, což je moje žena, a třeba jsme zvyklí, když je venku škaredě o víkendu, pracovat každej na svým a prakticky jednou za hoďku projdeme kolem toho druhýho nebo si dáme pusu a za tři minuty jdem každej dělat svoje. Občas taky zajdu na jídlo. Ne pravidelně, ale občas zajdu.

Rozhovor jsme převzali z online vzdělávacího portálu Digiskills.cz, za kterým stojí Filip Dřímalka. Blog Digiskills.cz je plný inspirativních rozhovorů a zajímavých článků. Přesvědčit sami se můžete v následujícím tlačítku.

Nepřehlédněte

Stroje nás nahradí tam, kde jim nemůžeme konkurovat

Průměrnost versus excelence

Play priority poker

Petr Beneš: Co Vy na to pane Švarc?

Filip Dřímalka: Od stařičkého notebooku ke korporátním konzultacím

Montovna dlouhodobou prosperitu nezajistí, část 2.

Filip Dřímalka: Digitální transformace začíná digitálně schopnými lidmi

Montovna dlouhodobou prosperitu nezajistí, část 1.

Filip Dřímalka: IT bylo dříve dominantou IT oddělení, dnes je každý ajťák.

Filip Dřímalka: Digitalizace je prostředek k dosahování lepších výkonů

Jak jsme (ne)zlepšili mezilidské vztahy

Lukáš Kružberský: Bez Romana Stupky by dneska Red Media možná vůbec nebyla

Jed prosperity: Suroviny a dotace

Petr Skondrojanis: Skvělým firmám pomáhám být ještě lepší

Jak na rozjezd firmy

Fixní kontrakt a vývoj? Recept na selhání

7 problémů rostoucích firem a jejich řešení

Vykašlete se na dojmologii. Klíčové je ověřit nápad u koncového zákazníka

Roman Stupka: Chcete změnit svou firmu k lepšímu? Pak musíte nejdřív změnit sebe

Královna Koloběžka – Řízení obchodu „napůl“?

Martin Ruman: Snažit se makat stále tvrději je nesmysl. Jde o to pracovat chytřeji

6 kroků jak jen nečekat a začít s aktivním obchodem

Václav Lavička: Odhalím tahouny vašeho týmu

Peter Bolebruch: Fungovat na projekty je v dnešní době úplná hloupost

Dalibor Pulkert: O odvaze pustit se do vlastního podnikání a posouvání společnosti