Brain&Breakfast s Janem Tománkem: Kde je vůle, je i cesta

Hostem zářijové Brain&Breakfast byl Jan Tománek, profesionální sportovec a mistr světa v Ironmanu, který je už od svých 15 let upoutaný na invalidní vozík. Honza svou přednášku postavil na osobních zkušenostech, nikoli na teoriích. Podělil se o svou životní cestu a o klíčové okamžiky, které ho formovaly. Vychází z přesvědčení, že člověka neposouvají samotné úspěchy, ale především překážky, které musí překonat, a vůle aktivně utvářet vlastní život. Stejně důležité je podle něj porozumět vlastním potřebám a dlouhodobě udržovat rovnováhu mezi výkonem, zdravím a osobní spokojeností.

Honza se narodil jako zdravé dítě do pedagogické rodiny, kde byl kladen velký důraz na vzdělání, zodpovědnost a aktivní přístup k životu. Už během dospívání začal přemýšlet o své budoucnosti a uvědomoval si, že cíle samy o sobě nestačí – že je potřeba pro ně něco obětovat a systematicky na nich pracovat.

Zásadní zlom přišel v jeho patnácti letech, kdy se stal účastníkem vážné dopravní nehody, po které zůstal odkázaný na invalidní vozík. Následovalo období nejistoty, bez jasné diagnózy a bez odpovědi na otázku, jak bude jeho život vypadat dál. Honza se podle svých vlastních slov doslova upnul k představě, že bude znovu chodit, ale situace se nevyvíjela podle jeho očekávání. Postupně si začal uvědomovat ztrátu vnitřního naplnění a pocit neúplnosti, který přišel společně s úrazem.

Už během pobytu v nemocnici si uvědomil, že potřebuje pohyb. Začal s plaváním, nejprve s minimálními výsledky, ale s vytrvalostí, která je mu vlastní. Sport se pro něj stal prostředkem, díky němuž se mohl soustředit na přítomnost a postupně přestal vnímat svůj handicap jako hlavní určující faktor. Získal zpět svůj vnitřní motor, který mu po úrazu nějakou dobu chyběl, a pochopil význam koníčků a zálib jako zdroje energie a smyslu.

Později objevil handbike a s ním i pocit rychlosti, plynutí a svobody, které jeho životu dodaly zcela nový rozměr. Začaly se před ním objevovat nové sportovní cíle a spolu s nimi i sny a ambice. Postupně se stal jednou z nejvýznamnějších osobností českého i evropského handcyklingu. V té době si uvědomil, že pokud člověk dokáže chtít a snít, může své sny také naplnit.

Další těžké období přišlo ve chvíli, kdy se snažil být za každou cenu dokonalý a dlouhodobě překračoval hranice svých možností. Následoval zdravotní kolaps – v těžkém septickém stavu ležel v nemocnici a znovu se vrátil k zásadním životním otázkám. Opět se ocitl v situaci, kdy nevěděl, co bude dál. Díky této zkušenosti si uvědomil křehkost lidského zdraví a došlo mu, že je nutné změnit přístup. Právě tehdy zformuloval jednu z myšlenek, o které se během přednášky podělil: že překážky a neúspěchy posouvají člověka dopředu mnohem víc než samotná vítězství.

Základem jeho další cesty se stalo uvědomění, že existují čtyři oblasti, které jsou klíčové pro naše zdraví – spánek, pohyb, výživa a psychosociální pohoda. Honza zdůrazňuje, že nejde o dokonalost v jediné oblasti, ale o vyváženost všech složek tak, aby byly dlouhodobě udržitelné.

S tímto novým nastavením mysli se vrátil k vrcholovému sportu, tentokrát už s jasným vědomím vlastních limitů. Zaměřil se na to, co pro něj bylo nejdůležitější – v létě triatlon, v zimě dálkové běžecké lyžování. Zimní prostředí pro něj představovalo školu vytrvalosti i pokory. Symbolickým momentem se pro něj proto stalo dokončení Jizerské padesátky. Navzdory technickým problémům dojel do cíle a stal se prvním handicapovaným Čechem, kterému se to podařilo.

Pouhé dva týdny poté absolvoval Vassův běh ve Švédsku, nejnáročnější jednodenní běžkařský závod na světě. Právě tam si během více než deseti hodin na trati uvědomil vlastní potenciál i směr, kterým se chce v životě dál ubírat. Od té doby dělá věci především proto, že jim věří a že mu dávají smysl.

Honzova sportovní kariéra zahrnuje i okamžiky, které se navenek mohou jevit jako neúspěch, ale on sám je vnímá jinak. Zkušenosti ze závodů, kde nesplnil formální limity, přestože s obrovským nasazením dojel do cíle, mu potvrdily, že hranice mezi úspěchem a neúspěchem je velmi tenká a že pocit vítězství nemusí být závislý na oficiálním výsledku.

Vrcholným momentem posledních let byla Honzova účast v závodě Hawaii Ironman 2024. Po příjezdu na Havaj ho zaskočily extrémní klimatické podmínky, zjistil, že v tomto prostředí není schopný fungovat déle než čtyři hodiny v kuse. Na start závodu, který vyžadoval zhruba dvanáct hodin nepřetržité aktivity, však i přesto nastupoval plně koncentrovaný a s přesvědčením, že dosáhne svého cíle. Nakonec se mu to podařilo – i přes obrovské fyzické a mentální vyčerpání a boj s vlastními limity dosáhl historického vítězství. Jan Tománek se stal prvním Čechem, který v tomto závodě zvítězil a stal se tak mistrem světa v Ironmanu. Pro Honzu ale nebylo důležité jen samotné vítězství, úspěch pro něj znamenal uzavření jedné etapy a otevření prostoru pro nové cíle a plány.

Tento příběh ukazuje, že i situace, které si člověk nevybírá a se kterými nepočítá, lze uchopit aktivně. To, co přijde dál, není dáno okolnostmi, ale postojem, který k nim zaujmeme. Právě v tom spočívá význam motta, jež Honza zvolil jako název své přednášky: Kde je vůle, je i cesta.

Zaujalo?

Užijte si záznam či poslech a přijďte na další snídani. Těšíme se!

Kam dál?