Sandra svítí v síti - Jak nám nevyšel pokus o parlamentní demokracii v síti

Píšu o Red Button. O síti, která vznikla jako sen o lepším Česku. O experimentu, který se proměňuje. Zachytávám střípky naší cesty pro budoucí generace. Abych mohla psát o tom, jak se řídí síť, potřebuji udělat pár kroků zpět. Aby bylo jasný, že na cestě k tomu, co TEĎ funguje, bylo i pár cest, které skončily slovy "tady je to slepý, jdeme zpátky".

Jak se řídí síť?

A může se vůbec řídit? A jak to teda funguje, když to nikdo neřídí? Pravda je taková, že vytváříme prostředí, které (stále) nevíme, jak má správně fungovat! Snažíme se cestou pokus-omyl dojít k tomu, co je (mohlo by být) síťové a co už (asi) není.

Moc nevěřím na „perpetum mobile“. Že síť sama sebe udrží pohromadě. Zatím. Mám pocit (jo vím, tohle není pocit, ale spíš přesvědčení), že k velkému záměru a myšlence, které spojují lidi dohromady, se musí přidat pár praktických a operativních tahů. A taky rytmus.

Zpátky do minulosti

Pokud zapátrám trochu v historii, vzpomínám si, že většinu aktivit v síti inicioval Honza Mašek a Luboš Malý. A ano, tu a tam se někdo připojil a nebo odpojil. A ano, v síti hodně diskutujeme. Ale pokud nápady vznikají ve dvou nebo v pár omezených hlavách, je to dostatečně síťové?

Před pár lety jako výsledek naší první Vánoční retrošky vznikl experiment, kteří pamětníci možná pamatují pod názvem Rada a Senát.

Nejasnost plynoucí z bezbřehé volnosti

V síti máme totiž takový nešvar. Větu „můžeš dělat cokoli.“ (Tohoto tématu jsem se už jednou dotkla, vzpomínáš?)

Ale i když máš volnost a můžeš všechno, ať jsem byla na jakémkoli setkání, vždycky se hovor stočil na podobná témata…. „Jak můžu někoho nominovat do sítě?“ „Jak se můžu zapojit?“ „Jak poznám, že dělám dost?"

Zjistili jsme, že „můžeš všechno“ (ano, mluvím o jednom z hlavních lidských motivátorů - autonomii) není dostatečně motivační. Nebo jasné. Možná tak nejsme vychovaní, možná tomu slovnímu spojení nedůvěřujeme,…. Pojmenovali jsme si, že v zapojení členů (a členek) do skutečného redbuttoního života chybí BEZPEČÍ. Tedy základní kameny, které říkají, kdo by mohl/měl (respektive neměl) být člen sítě, co je síťové chování (a taky co není), jaká jsou v síti očekávání o aktivitě (a kdo je vlastně má a proč?!). Mimo jiné vzpomínám i na diskuse, jak zachytávat vlákna minulosti pro budoucí generace, jak popsat aktuální verzi fungování sítě… a jak ji iteracemi posouvat dál.

Rada a Senát Red Button

Přes tahle divná až parlamentní pojmenování jsme se pokoušeli o lidskost a zachycení atmosféry kmene. Nu, tato cesta byla slepá, ale vedla (asi) ke vzniku Kolejí. Z toho plyne, že i slepá cesta je cesta vpřed.

Cílem Rady bylo vytvořit různorodou skupinu lidí, kteří se pokusí zformulovat a navrhnout mechanismy fungování Red Button. Ne navenek, to vlastně šlo celkem samo. Ale uvnitř.

Mimochodem, kolik času věnujete „tomu venku“? Klientům? Businessu? Trhu? Konkurenci? Vylepšujete silnice a dálnice nebo časem kouknete i do auta, kterým jezdíte? Dáte ho sem tam na servisní prohlídku, opravíte sem tam brzdy nebo vyměníte olej?

V Radě byli lidi, kteří byli v tu chvíli ochotní vyhrnout si rukávy o trochu víc než ostatní, pojmenovat témata, které v síti rezonují, a zkusit načrtnout jejich řešení.

Oproti „tvořivé“ Radě byl Senát víc v povzdálí. Díval se na to, s jakými návrhy Rada přichází, dával k nim svoje náměty a postřehy. Jejich perspektiva byl pohled z vrtulníku. No, co si budeme povídat. Někdy jsem měla pocit, že jsem v korporátu na boardu. Senátu (ano, tohle je jen můj pohled) chyběly všechny informace a provázanosti a občas v nás zůstala bezradnost, co s tím teda dál.

Lessons learned aneb co jsem si tehdy odnesla?

Je důležité mít komplexní informace, protože když je nemáme, jednu věc opravíme a dalších pět naboříme.

Je užitečná různorodost pohledu, ale taky to znamená, že se ne vždycky rozejdete s jednoznačným řešením.

Je důležitější po menší krocích a realizovat a posouvat témata po kouskách víc než o nich diskutovat a dělat velké koncepty, protože ty koncepty někdo musí odmakat. Někdo = někdo v síti. Někdo konkrétní. A na to musí mít prostor, kapacitu, chuť, informace, důvěru,….ale v síti má každá své projekty, takže čím menší sousta, tím větší šance na úspěch.

Hmota jménem síť je zatím příliš křehká a proměnlivá, než aby se daly věci procesy a pravidla (fuj to jsou slova, která nepoužíváme) zavádět a tesat do kamene. Mnohem lepší je iterovat, zkoušet a vyhodnocovat. Je skvělý, když s nápadem přijde skupinka lidí, které téma baví a jsou ochotni ho rozvíjet a věnovat svůj čas a energii a teprve až schvalování nechat na celé síti.

(Jo a taky je dobré mít schvalovací nebo rozhodovací mechanizmus, který jsme v té době neměli.)

Každé rozhodnutí, nový nápad nebo princip a dohoda, který se týká sítě, se rodí dlouho. Opakuji.... DLOUHO. Je užitečné, aby VŠICHNI (= kdo chce) měli možnost porozumět a být slyšeni. To zní skvěle, co? Ano, cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Prakticky a zcela konkrétně to znamená, že když někdo navrhne téma, které by se mělo/mohlo v síti řešit, zvedne ruku. Má možnost si přizvat ty, kterým pro to taky bije srdíčko a společně tomu dají konkrétnější tvar. Následuje další krok - opinkání si to s těmi členy sítě, které tohle téma zajímá (ale nechtějí být u zrodu naplno). Na základě komentářů, které posbírá cestou, dotvaruje do finálního návrhu (a ano jsme minimálně 3 až 6 až.... měsíců poté). A dneska, v roce 2021 už máme dokonce i postup, jak to schválit.

Rada a Senát se neuchytily. Byl to jeden z pokusů, ale vůbec to nevadí, protože to byl vývojový stupeň, který nám ukázal, co by mohlo fungovat. A někde tam se začaly rodit Koleje….to be continued**

Nepřehlédněte