Sandra svítí v síti - Jak se mi naše hodnota SDÍLENÍ propsala do života

Píšu o Red Button. O síti, která vznikla jako sen o lepším Česku. O experimentu, který se proměňuje. Zachytávám střípky naší cesty pro budoucí generace. Tentokrát svítím na vlastní zkušenost a opravdovost hodnot. Na to, jak jsem zjistila, jak moc mě ovlivnila hodnota sdílení a otevřenosti.

Dneska jsem mluvila s blízkým člověkem o možné spolupráci. A trochu jsem narazila. Na opatrnost. Na chuť něco vymyslet, ale protknutou lehkou nedůvěrou „doufám, že mě nezradíš“.

Nerada bych, aby to vyznělo jako binární pohled (sdílím-nesdílím nebo věřím-nevěřím). Spíš si to představuji jako osu, která má na jednom konci „jsem otevřená, sdílím všechno“ a na druhém „nedůvěřuji, musím se chránit (sama sebe/své know-how)“. Já jsem určitě blízko extrému vlevo. Když jsem pátrala, kde se to ve mě vzalo, uvědomila jsem si, jak mě tenhle silný gen Red Button v mém životě ovlivnil.

Sdílení je hodnota, která na papíře sama neožije

Váháte nad tím, jak z neživotných (nebo neživých) hodnot udělat živé, i když JEŠTĚ neodrážejí vaší kulturu, protože jsou spíš aspirační („tedy chceme takoví být v budoucnu“)? V mém světě jsou na to potřeba (minimálně) dvě podmínky:

1. vytvořit reálné prostředí, ve kterém se může tato hodnota projevit.
2. mít silnou osobnost nebo osobnosti, které jsou vzorem. Nejen ve slovech a připomínání, ale také v chování.

Vytváření prostoru pro žití SDÍLENÍ reprezentuje ReBeLeader

Prvním krokem, o kterém jsem psala minule, byl vznik společného prostoru - ReBeLeadra. Sešli se tu lidi, kteří se neznali. Měli překrývající se businessy, know-how, možná i klienty. V původním světě mohli být konkurencí.

Z nějakého důvodu je pro nás ohrožující „spojovat se s konkurencí“ a být silnější. Ano, je to komplikovanější. Každý máme svůj cíl, svou cestu, svůj přístup a svou pravdu. To nás dělá silnějšími. A taky slabšími. Můžeme se lehce uzavřít do svých pravd. Bojovat proti sobě. Být otevřený nás může činit zranitelnými. Přesto to tahle skupina dokázala. Na malém prostoru se vytvořil mikrosvět spolupráce.

Když ReBeL vyrostl, na jeho zá(kla)dech mohl vyrůst další produkt - ReBeL pro Tatra banku. Vzala se hlavní myšlenka, záměr, kostra a filosofie a vznikl další produkt, který má jinou cílovku, ale nese část společných genů. Uvědomuju si, že ve světě mimo síť by mohlo znít něco jako „vykradli jsme“, ale tady se bavíme spíš o vědomém kroku. O rozšiřování, škálování, růstu. O tom, že u všeho nestojí jeden člověk, ale skupina různých lidí, kteří v tom mají radost a energii (a ano, i peníze).

Čím víc dáš, tím víc dostaneš

Taky si vzpomínám si na jeden redbuttoní workshop o tom, jak nakopávat schůzky na začátku. Bylo nás tam kolem deseti a sdíleli jsme, jakými icebreakery začínáme. Já toho tehdy moc nepřinesla. Neodvažovala jsem se ani pípnout, že nejsem „tak daleko“ a nemám co nabídnout. Že jen beru. Zatím. Že až budu moct, „přinesu taky něco uloveného zpátky“. Vzpomínám si, jak jeden z účastníků reflektoval, jak se bál říct o svém know-how. O tom, co všechno dělá. Jak si říkal, kolik toho nasdílí, aby mu to někdo neokopíroval. Nakonec odcházel s opačnou myšlenkou „čím víc dáš, tím víc dostaneš“.

Důvěru jsme budovali malými krůčky i velkými kroky. Všude, kde se dalo, jsme tenhle gen, hodnotu sdílení připomínali. Dneska máme na Slacku kanál s názvem #spolupracujeme. Když hledáme parťáky do projektu, dáváme tip na business, který už nestíháme nebo na něj nemáme dostatek know-how sami, nebo když vidíme zakázku, kde můžeme jít spolu. Silnější.

Tohle všechno by nešlo bez někoho, kdo jde příkladem. „Doing“ je víc než tisíc slov. Lidi slyší slova, ale následují většinou až činy.

Nejsme dokonalí a učíme se životní zkušeností

Pokud si říkáte, že jste narazili na ostrůvek deviantů, kteří mění svět a jejich zen sahá za horizont, kdepak. Popisuju jen kousek cesty, která je plná děr a fuck-upů. Ano, slyšela jsem slova „vyštípal mě“, „ukradli mi myšlenku“,…ale tohle se ozývá tak zřídka, že nad tím umím zavřít oči. Respektive vím, že nejsme fejk.

Že i my děláme chyby, nevyjasňujeme si dostatečně očekávání, neslaďujeme se. Díky (nebo kvůli) neexistenci pevných pravidel čas od času narazíme na své hranice. V tom, abychom nesešli úplně z cesty, nám pomáhá mechanismus sítě. Když nespokojené hlasy o někom zesílí, člověk se ocitne na okraji sítě. Sám. Do spolupráce a spolutvoření s ním jdou pak jen Ti odvážnější (nebo naivnější). To mu umožní pohled do zrcadla a sebereflexi a nebo ze sítě odchází.

Důvěra se nezískává, ale spíš ztrácí

To, co je zajímavé na Red Buttonu, je moment důvěry. „Být členem“ pro mnoho lidí znamená, že si automaticky ladí vůči ostatním, i neznámým členům, důvěru o pár tónů výš než v normálním životě. Možná to je tím, že se snažíme k sobě hledat lidi, se kterými nás pojí vyšší hodnoty, máme k nim důvěru. Sice to automaticky neznamená, že jsme všichni BF (čti BíeF, tedy Best Friend), ale to, že máme podobné smýšlení o světě. Tak, jak to pozoruji, v Red Buttonu svým fungováním může člověk důvěru spíš ztrácet než získávat. Pokud získává, je to vlastně už na úrovni hlubokého přátelství.

Jak překonat strach?

Přemýšlím, jak lze moment „bojím se, aby mi někdo neukradl moje know-how“ změnit v reálném životě mimo síť. Zvlášť pokud má člověk špatné zkušenosti. Moje víra v dobro, „v karmu“ a jedinečnost každého z nás jako osoby nebo osobnosti není asi cesta pro každého.

Jak to máte vy? Spolupracujete? Propojujete se? Baví vás synergie a nacházení společné cesty?