Sandra svítí v síti - Retrospektivy a slaďování v týmech

Píšu o Red Button . O síti, která vznikla jako sen o lepším Česku. O experimentu, který se proměňuje. Zachytávám střípky naší cesty pro budoucí generace. Téma retrospektivy a slaďování mě drží dál. Tentokrát zazoomuju trochu blíž k detailu.

Nepsala jsi o tom minule? Ano, psala. V síti děláme retrospektivy. Už můžu napsat, že pravidelně, čtvrtletně. Ale zároveň tu chybí jedna důležitá informace, to není všechno…

Pohled z vrtulníku je nutný, ale není jediný dostačující

Je to jako byste si řekli, že čas od času protáhnete firmu dotazníkem angažovanosti / spokojenosti (dosaďte si váš název pro to, co děláte, pracujete-li v korporátu) nebo celou firmu spojíte u velké tabule a bavíte se o celofiremním klimatu (pokud se stále vejdete do jedné místnosti třeba i haly). To zní skvěle a pokrokově, co?

"Celofiremky" mají mnoho výhod, ať už že dáváte lidem najevo, že o ně stojíte, že vás zajímá jejich názor (to potvrdíte zejména ve chvíli, kdy některé komentáře zhmotníte do reality) ,také se dozvíte zpětnou vazbu na to, co děláte vy jako management, jak tomu lidé rozumí, jak s tím souzní a odhalíte možná i sem tam nějaké kouty s pavouky.

Pole pohledem z vrchu vypadá jinak, než když koukáte na jednotlivé klasy

To, co tím nezjistíte, je to, jak to má člověk v dennodenním životě a kontaktu se svým týmem. Je to jako letět vrtulníkem s velkým nadhledem, vnímat barevné pásy polí a pak sednout do auta a být omezený silnicí nebo cestou. Všímat si stromů, rozeznávat druhy obilí a rostlin. Jiná perspektiva. Ani jedna není víc nebo méně důležitá. Jsou potřeba obě.

A tak i my v síti v různých týmech máme retrospektivy.

Cože, v síti jsou týmy?

Ano! V Red Button se lidi často sdružují kolem společných projektů, produktů, chcete-li nebo se potkávají nad společným záměrem. Tomu říkáme Koleje - tým, který se zabývá jak back-officem, aby všechno na pozadí fungovalo, front-officem, aby Red Button byl vidět i na venek, zajišťuje kontakt s lidmi, kterým se myšlenka líbí nebo s ní souzní a rozhýbává diskuse v síti, které jsou strategičtějšího charakteru.

Začátek retrošek je vždycky rozpačitý. Čím častěji jsou, tím větší je i jejich hloubka

V Kolejním týmu máme retrošku každý měsíc. Pokud s něčím takovým začínáte, gratuluji! Mám jeden tip na začátek. Nenechte se odradit, když to nebude ono, když nezazní to, co máte v úmyslu říct. Pamatuji si na první retrospektivy, kde nám velmi pomáhala struktura, o kterou jsme se mohli opřít.

Vzpomínám, jak jsem chtěla říct, že mi něco nedělá dobře, ale neodvážila jsem se. Je to vlastně normální.

Na začátku zkoušíte terén..kam až můžete zajít, co můžete říct. Jak to můžete říct. Učíte se ale i to přijmout.

Užitečné je, když to někdo “bubnuje”. Dává tomu rytmus. Může to být externí i interní člověk. Pokud je to člen týmu, je důležité, aby si vědomě přepínal roli “teď mluvím jako facilitátor nebo držím proces” versus “mluvím jako člen týmu a dávám zpětnou vazbu”.

Co jsme se za dva roky retroškování naučili?

Jsme extrémně otevření. Každý po svém (rozumějte: schopnost formulovat slova tak, abych řekl to, co chci nám jde všem, občas se lišíme formou a přemýšlením nad slovníkem). Umíme otevřít témata, která se můžou proměnit v pukavce velmi rychle. Umíme je pojmenovat, prodiskutovat. To, co jsme se naučili je i způsob přijímání zpětné vazby (takového toho, co nechceme občas slyšet). Často je to mlčky. Neskáčeme si do řeči. Snažíme se porozumět a doptat. Nevymlouváme se. Nevysvětlujeme. Drobnost, která to celé posunula o kilometry vpřed, byla když ostatní členové týmu naslouchali a pokud to byla zpětná vazba, která se odehrávala mezi dvěma lidmi, většinou následovala věta “Když Tě poslouchám, v tom co říkáš slyším……” Najednou máte pohled zvenku. Z nadhledu.

A ano, stále je prostor k větší dokonalosti

Hele, občas (a stále častěji) kašlem na strukturu a jedem frýstajl. Kolečko, kdo co má na srdci. Těm, kteří jsou víc plovoucí (jako já) to vyhovuje moc, strukturovaným typům to nedělá vždycky dobře. Taky to způsobuje, že občas nasvicujeme jen jedno téma místo nadhledu. Špatně se nám z toho dělají konkrétní akce. Plusy jsou, že si rovnáte očekávání, představy, člověčí spolupráci a komunikaci.

Kdyby vás zajímala struktura, je to tady.

Ta zajímavá část je, že vpravo každý může posunout svého maskota na ose, jak to cítí. Když jsem od sebe příliš vzdáleni, je to téma k diskusi.

Formáty retrospektiv podrží strukturu, ale dá se s nimi i jakkoli hrát

Druhou retrospektivu zažívám coby Klíčnice v ReBeLeadru. Tam jsme kupodivu velmi disciplinovaní ve formátu. Možná je to tím, že tým se proměňuje a lety vybroušená retroška je červená nit, která spojuje staré a nové. Obohacení, které jsme udělali v nedávné době bylo přidání pocitů za poslední období.

Po létě, kdy jsme si dali pracovně oraz jsme přemýšleli, jak se vrátit k retrospektivám. A tu přišel Jindra s inspirací od Rainfellows a namísto klasické retro jsme přetočili náš pohled do futurospektivy. Podobný formát, ale orientovaný víc do budoucna. Pomohlo nám to naskočit na stejnou vlnu, ujasnit si přání, očekávání, zmapovat potenciální rizika a otazníky.

Ať je to schůzka zaměřená na fungování týmu s pohledem do zpětného zrcátka nebo do dalekohledu vpřed, výsledek bude podobný. Sladěnější očekávání, kultivovanější komunikace, spokojenější (a tedy výkonnější) tým.

Tak co, co brání vám s retroškou začít?

Nepřehlédněte

Wednesday talks around people - Štěpán Bartyzal

Walking meeting

Data Talk: Lukáš Uhl

NEJDE TO