Začarovaný kruh stagnace Česka

Čína má v provozu síť 25 tisíc kilometrů vysokorychlostních tratí a v letošním roce přidá dalších 3.200 km. Maroko otevřelo první vysokorychlostní trať v Africe na rychlost 320 km v hodině. Hyperloop bude jezdit za deset let. Bohužel ne v Brně, ale v Indii. Dříve vysmívané Polsko má už dvakrát větší dálniční síť než Česko a bez dlouhodobě neopravených propadlin dálnice v uhelné oblasti.

Ve výčtu oblastí, kde Česku už dávno ujel vlak bychom mohli pokračovat opravdu velmi dlouho. Minulý rok jsme postavili cca 4 km nové dálnice, o vysokorychlostní železnici si můžeme jen nechat zdát. Zatímco v Číně postavili nové nádraží pro vysokorychlostní železniční stanici za pouhých 9 hodin, my budeme mít možná první jakési koncepce pro vysokorychlostní železniční sítě, tj. pouhé sny na papíře, za řadu let.

Myšlenky bez realizace jsou pouhá halucinace.

Česko promarnilo svou příležitost dostat se do špičky vyspělých zemí a navázat na úspěšnou historii hospodářsky vyspělé první republiky. Závislá ekonomika Česka je odvozená primárně od ekonomiky německé, nejsme autonomní zemí a je v tomto smyslu úplně jedno, zda jsme či nejsme členy EU, tak jako tak budeme primárně jen subdodavateli pro vyspělé ekonomiky. Česko je zemí tisíců subdodavatelů, máme malou přidanou hodnotu, nízké mzdy, málo odborně vzdělanou pracovní sílu, obrovské množství pracovních míst je určeno pro nekvalifikované či málo kvalifikované pracovníky, mačkače tlačítek. Dříve rozvojové země jsou na tom již lépe než východoevropská zemička bez vize, bez strategie, bez národního zájmu.

Proč bylo směřování průmyslu v České republice po roce 1992 doslova trestuhodné a neuvěřitelně hloupé?

Místo toho, abychom podporovali konkurenceschopné podniky s vlastními produkty, vlastním vývojem a výzkumem, stala se místo toho řada podniků pouhými subdodavateli zahraniční konkurence, místo budování konkurenceschopnosti je řada českých podniků submisivním dodavatelem svého dřívějšího konkurenta, nebo jen novou submisivní montovnou. Nejdříve jsme ztratili schopnosti vyvíjet, vyrábět a dodávat finální produkty, a tím došlo k faktické likvidaci řady profesí. Následně jsme začali ztrácet i řemeslný um, což bylo cíleně podpořeno úpadkem odborného školství. Ranou z milosti jsou pak současná prohlášení některých politiků, že učňovské školství už vlastně nebudeme potřebovat, protože všude budou nové technologie. Jistě, proč taky ty rakouské či německé učňáky ty technologie již dávno mají a my ne? Protože české montovny nepotřebují drahou a kvalifikovanou pracovní sílu, stačí jim ta nekvalifikovaná, tak proč by investovaly do duálního vzdělávání a do lepšího vzdělání svých zaměstnanců, jen by pak ti odborně vzdělaní pracovníci chtěli vyšší platy, a to je nežádoucí pro české montovny s mizivou přidanou hodnotou.

Žádný Průmysl 4.0, nýbrž Průmysl 4%

Průmysl 4.0 je marketingová kampaň pro německý průmysl, to nemá téměř nic společného s akcelerujícím nástupem moderních technologií, který probíhá již desítky let a roste exponenciálním tempem. Nemá to příliš společného ani českým průmyslem, ten má svou strategii Průmysl 4%. České montovny pracují obvykle s marží kolem 4%, která je pro finanční úřady akceptovatelná v rámci zákona o transferových cenách, zbytek přidané hodnoty se převádí do zahraničních centrál, a i z toho zbytku pak vyplatí české montovny obrovské dividendy do těchto centrál. Měřit výkonnost země přes HDP (hrubý domácí produkt) tak přestalo mít smysl, protože jej tvoří z velké části zahraniční firmy. My se musíme orientovat na zvyšování HNP (hrubého národního produktu), který je tvořen českými firmami. Všechny vyspělé země mají HNP výrazně vyšší než HDP, ty rozvojové země jako Česko to mají přesně naopak. Vláda, která nebude zvyšovat HNP, by měla být ze zákona odvolána.

Jak z toho ven?

Prvním krokem musí být podpora českých firem s vlastním finálním produktem. Je potřeba zcela zastavit nesmyslné vládní pobídky montovnám či pobočkám zahraničních koncernů, které nadále i přes plané sliby pokračují. Je mnohem lepší nedávat žádné pobídky než takto plýtvat veřejnými penězi na dalším prohlubování závislosti naší ekonomiky na těch okolních. Druhým krokem musí být otočení investic státu do výzkumu, místo dnešního podílu 25% do aplikovaného výzkumu to otočit přesně naopak, 75% investic do aplikovaného výzkumu a ten zbytek do základního. Výzkum dělá z peněz znalosti, znalosti dělají inovace a inovace dělají peníze. Dále je nutná podpora odborného vzdělávání v uceleném pilíři celoživotního vzdělávání, od předškolního odborného vzdělávání až po to vysokoškolské. Lidský um dělá řemeslo, a zároveň řemeslo není novým technologiím na překážku, právě naopak, dobré řemeslo se již bez nových technologií neobejde. Sdílená centra nových technologií jsou tak možnou cestou, jak odbornému vzdělávání opět vrátit smysl.

A ještě jedna věc.

Po staletí platí nepřekonaný princip – řemeslník se má vždy lépe než nádeník!

Nepřehlédněte

Scale Up Impact

Jak najít přesvědčivé argumenty

Systémy jsou bez disciplíny k ničemu

#13 HOTCAST Filipa Dřímalky: Jarek Procházka