Oddělit osobní život od toho pracovního jde velmi těžko. Je to pořád jen jeden provázaný život. Když máte blbé ráno, přinášíte si ho i do práce. Když máte blbý den v práci, přinesete si ho domů. Doma přemýšlíte nad prací, v práci přemýšlíte na volným časem. Ty dva světy jsou těsně provázané, kde v centru všeho stojíme my samotní. Tak co takhle to nedělit na dvě části a akceptovat to, že je to prostě jen jeden život. Náš vlastní život, který máme plně v rukou.
Trocha propočtů
Pokud ještě někdo přemýšlí nad zaměstnání stylem "toto je pro mě jen práce, nějak to přetrpím, jsem tu jenom kvůli penězům", pak je to dle mého názoru docela krátkozraké.
Tímto mindsetem si totiž dobrovolně škrtáme ze svého života tak 25 % našeho vyměřeného času. Schválně, počítejte se mnou. V životě prospíme cca 3000 hodin každý rok (365 dní x 8 hodin). Dalších 2000 hodin za rok strávíme v práci (48 týdnů x 40 hodin). A právě těch 2000 hodin je ve finále víc, než kolik strávíme v součtu se svojí rodinou, přáteli a koníčky dohromady. Když k tomu ještě připočteme dojíždění do práce, tak je to rozhodně ta největší část našeho dne. A dobrovolně ji škrtnout a jen tak ji "přežít" namísto, abychom si ji "užili"? To přeci nedává smysl. A v době, kdy máme 2% nezaměstnanost a firmy se perou o lidi, nevidím důvod setrvávat v práci, která stojí za prd.
Toto zamyšlení mě vedlo k otázce, jak bych já sám chtěl strávit těchto 2000 hodin v každém roce. Dává mi vůbec smysl co dělám? A s kým to dělám? A proč to dělám? Uvědomil jsem si, že svůj pracovní čas chci strávit s lidmi, které budu moct považovat za kamarády (tj. budeme věřit stejným hodnotám a budeme mít podobný pohled na svět) a budeme společně pracovat na něčem, co bude dávat smysl (tj. uvidíme za sebou výsledky, které budou přinášet hodnotu, budou nám dělat radost a zároveň nám vydělají peníze).
Na toto téma jsem mluvil i na konferenci Culture Rocks v roce 2017, kde jsem si povídal s Petrem Skondrojanisem:
