HRANICE

Hranice jsou téma, na které jsem se chtěl podívat už dávno. Ve světle posledních událostí kolem a také s výročím 21. 8. 1968 jsem se už konečně odhodlal.

Kdo vlastně vytyčuje hranice a jsou vůbec ještě relevantní, když žijeme v globálním světě?

Hranice jsem donedávna vlastně vůbec nevnímal, ale když přišel Covid, uvědomil jsem si, že je máme. Obecně si věci uvědomujeme, až když je ztrácíme.

Dáváme hranice našim dětem a samozřejmě nám je dali i naši rodiče. Také si je stanovujeme sami jako jednotlivci, komunity i jako společnost. Naše hranice si pečlivě hlídáme, a když nám někdo naše hranice překročí, dojde ke konfliktu.

Hranice, které si dáváme, jsou našimi limity. Je mnohdy těžké je překročit a někdy je to dokonce nebezpečné nebo se to tak může na první pohled jevit.

Jít za své hranice může být osudné, ale vnímání rizika má každý člověk posazeno někde jinde. Někdo se potopí na nádech do sta metrů, někdo zaběhne maraton pod dvě hodiny, někdo vyleze korunu Himaláje a někdo podplave v ledové vodě osmdesát metrů.

Když poslouchám vyprávění horolezců a cestovatelů, je jejich pohled na riziko prostě jiný. Berou hory a přírodu s pokorou a jsou tak nějak smíření s tím, že se něco může stát. Podnikatelé mají míru rizika častokrát také posunutou někam jinam a adrenalin do jejich světa prostě patří.

Kdysi jsem jezdil na kolečkových bruslích a ve skateparcích na všemožných rampách a zábradlích jsme dělali vylomeniny a to samé i na lyžích. Měl jsem všelijaké zlomeniny, vybité zuby a asi nejhorší bylo, když jsem se probudil v nemocnici během exhibice při otevírání skateparku v Kopřivnici, kde jsem neustál skok na funboxu. Helma i můj obličej nevypadaly tenkrát moc fajn, a bylo moc prima, že jsem tu helmu měl.

Už si docela dobře umím představit, co takový koníček dělal s mojí mámou a vidím i na své ženě, jak chce také kluky pořád chránit.

Když si obuju brusle nebo lyže teď, je moje vidění světa a pole toho, co dokážu, mnohem zúženější. Vlastně nevím, jestli je to věkem nebo i tím, že mám děti, ale riziko vnímám prostě jinak. Také začít podnikat, když máte dvě malé děti a rodinu, není zrovna procházka růžovou zahradou.

Pořád ale přemýšlím, kde se berou hranice v naší hlavě a jak je můžeme bořit a překračovat a jak si vytvářet sny, které mohou být veliké.

Fenomén, který vůbec nechápu a jsem jím naprosto fascinován, je Tomáš Baťa. Vybudoval něco, co si vůbec nikdo nemohl představit a podle mě ani on sám. Šel prostě svou cestou, nenechal se odradit, držel se svých zásad a systému. Když čtu poslední knihu od Gabči Končitíkové, která se jmenuje Inspirace Baťa (sleva když zadáte “redbuttonbata20”) mohu směle prohlásit, že jsem objevil svou novou Bibli a že začínám pomalu chápat, jak se budují velké věci.

“Chceš-li budovat podnik, nejprve vybuduj sebe”

Lidé, kteří posouvají hranice a ukazují ostatním nové možnosti, jsou hybately pokroku a měli bychom si jich vážit. Vždy bude většina kroutit hlavou, ale to by nás nemělo odradit si plnit naše sny a jít si vlastní cestou.

S pozice rodiče bych si přál být pro své kluky oporou a hranice jim zužovat co nejméně, ať už se rozhodnou pro cokoliv.

Umění nastavování hranic je tedy moc zajímavá disciplína. Hledat balanc mezi jistotou, bezpečím a rizikem, abych nežil pod svými možnostmi.

Kdy jste naposledy posunuli své hranice a jaké to byly?

_________________________________________________________________________

Tato zamyšlení mi slouží k utříbení myšlenek a zároveň jsou pro mě i tykadlem do světa k dalšímu možnému prohlubování daných témat. Pokud s Vámi text cokoli dělá a jste ochotni věnovat čas a energii jakékoli ucelené reakci, budu za ni v této instantní době, moc rád na mém LinkedIn profilu.

- Honza