Jak jsme probouzeli sebe i posádku do nové doby

Slíbili jsme jim, že to bude náročnější než kdy dřív

Posádka číslo 7 s poetickým názvem Milující Raketa má od začátku zcela jiný vítr v plachtách. Startovala na začátku korony a start to byl neobvykle tvrdý. “Žádné velké rozhlížení, nasedej a jedem”..něco takového od nás slyšeli na začátku dubna. Co si budeme povídat, někteří odpadli. Zbylo 13 hrdinů. My (navigátoři a tvůrci programu) jsme jim na začátku slíbili, že dostanou maximum. Že s nimi půjdeme na okraj propasti a nikdy je v tom nenecháme samotné. Slíbili jsme jim, že budeme náročnými průvodci, že je naučíme chodit v nové době a že rozhodně na tenhle půlrok nezapomenou (nejen kvůli COVIDu). A taky že si sáhnou na dno, budou fňukat, protože to bude bolet. Víc než jiní. Ale možná i tím, že zvolili do svého názvu rychlost a neohroženost a taky kvalitu, která vychází ze srdce, tedy lásku, možná právě proto ukázali, že vydrží víc. Minulý týden po posledním modulu musím říct, že se nám to povedlo. Jim se to povedlo. Jsou digitálně vybavenými superlídry. Těmi, kdo umí tančit na hraně )ne)komfortní zóny. Těmi, kdo inspirují. Jejich společným znakem je odhodlání a vytrvalost.

Rozvoj nejen pro posádku, ale i pro navigátory

Když se v myšlenkách vracím v čase a promítnu si první dvě online setkání, byly plné odmítání digitálně plochého světa ze strany účastníků... ale co si budeme nalhávat, ani nám se nechtělo dvakrát pouštět do neznáma. Proč? To je easy. V online prostě neuděláš ten pravý dotek. Opravdovost. Lidskost. Čekalo nás všechny váhavé učení se jak se zoomem (Jo, to byla doba, vzpomínáte? Kdo přešel ze Skype na Zoom a objevil kouzlo emotikonů a breakout-roomů byl 2x dál než všichni ostatní), vytváření interaktivních workshopů v jamboardu a experimentování.

Štěstí na nás zasvítilo a přes léto jsme se viděli i na živo. Po pár modulech offline pes začal štěkat víc a víc a chca necha jsme se museli na podzim přepnout do vzdáleného módu a udělali naše aktuální best-off toho, co jsme se za poslední půlrok naučili. Lessons learned sepsal Jan Mašek ve svém ohlédnutí . Od listopadu každý měsíc obvolávám posádku, co s posledním, šestým během. Odpověď je stále stejná. “Odkládáme.” “Odkládáme.” “Odkládáme.” Pořád nám to dávalo smysl. “Přece se nebudeme loučit na dálku”, znělo nám v hlavách. Ale na druhé straně máme dva pokrokové parťáky, navigátory a provokatéry. “Chceme je přetáhnout do nové doby, že”, připomínali nám. S pohledu klíčnice (ta, která ví, jak se posádka cítí a co potřebuje, zná jejich příběhy a témata) jsem nakonec kapitulovala ”Když to bude megahustokrutopřísné, tak pojďme udělat poslední modul částečně online...” Myslím, že Jindra v roli hodináře (rozuměj technický a organizační mág, který vykouzlí to, aby to vždycky klaplo) se chytil za hlavu a se svým laskavým úsměvem se chopil narůstajícího množství úkolů.

Sáhli jsme si na všechny dostupné verze vzdálené spolupráce, i když to byl někdy organizační overkill

Když jsem pozorovala na Slacku smršť zpráv, kdy kluci začali rozplétat všechny možnosti organizace od půjčení 15 virtuálních brýlí až po jejich koupení, shánění, obvolávání půjčoven, shopů s VR vybavením..nakonec 5 dní před modulem bylo jasno. Vznikl business case dalšího využití brýlí (nechápu jak u toho všeho ještě zvládli domýšlet tyhle věci) a pak jen čtu “kupujeme.” Hltala jsem nekonečnou sadu víkendových fotek z “instalační party”, kde kluci připravovali všechno tak, aby každý z posádky jen otevřel krabici a nasadil funkční brýle. To vše včetně aktivit jako vytváření účtů pro použití, testování, ....jak někde tiše povzdechl Jindra “proč mě ani nepřekvapuje, že jsme vybrali tu nejkomplikovanější variantu”.

Suma sumárum, myslím, že toho ty poslední dny Jindra s Lubošem a Šrakyim moc nenaspali. Zbývalo “jen” dovymyslet, jak upravit a předělat obsah modulu, aby to sedělo na různé formy vzdálené spolupráce, nebylo to jednotvárné a zase jsme vnesli do hry nové nástroje pro digi dobu, která nás asi jen tak neopustí. Mezitím Jindra udělal tour de Praha & okolí a objel všechny účastníky, předal workshopové balíčky, pomohl oživit brýle a donastavil základní funkce a jel zas o dům dál. Za 7 hodin předal 14 brýlí a jeho timing byl neuvěřitelný ..podle plánu jsem byla čtvrtá v pořadí a v rozpisu měl čas 10:45..přijel o minutu dřív! Smekám. Ale k věci. Jak to tedy nakonec probíhalo?

Neformální snídaně nebo večerní hospoda lze udělat třeba ve Spatial.chat

Večer před modulem jsme se náhodně potkávali u sebe v obývácích, když jsme po různu testovali brýle a to, jak s nimi zacházet. To byla celkem sranda. Kdo jste to nezažil, prostě si představte, že nasadíte brejle, párkrát kliknete a najednou vedle vás v obýváku stojí silueta, která vám říká “čau San, ty jsi tu taky?”..na poprvý fakt divný pocit. Smála jsem se, že si připadám jak učitelka ruštiny, co učí ve škole angličtinu a je hodinu napřed před žáky. Díky bohu, tyhle technické hříčky na mě nestály. Večerní drobnoladění se Šrakyim jsme udělali v super prostoru Spatial.Chat. Tak moc nás to uchvátilo, že jsme ještě přes noc s Jindrou zorganizovali změnu místa na snídani. V Spatial.chatu se objevíte v prostředí, které si můžete libovolně nastavit. Nás nadchla varianta kavárna. To, co nám na něm přišlo super, je, že když máte svoje “kolečka” blízko, vidíte se a slyšíte se a můžete spolu povídat, ale když si chcete pokecat s někým jiným, “jdete” dál. Nebo si “sednete” k jinému stolku a nikdo vás neruší. Pro 25 lidí je to free. Než jsme se rozkoukali, byl čas na oficiální výkop modulu a tam jsme dali přednost starému dobrému Zoomu. Přece jen Spatial.chat vnesl do posádky dost srandy a hravosti a my chtěli taky trochu makat.

Jamboard asi znáte, ale co takhle Miro nebo Mural

Kromě Zoomu bylo připravený Miro. Miro je profesionálnější a tvárnější nástroj než Jamboard. Je poměrně intuitivní, může v něm naráz pracovat hromada uživatelů a pokud chcete dělat interaktivní workshop, brainstorming, nebo třeba nechcete jen promítat slidy na sdílené obrazovce, ale chcete do prezky vnést život a spolupráci, Miro (nebo jeho alternativa Mural) je skvělá volba. Vlastně mě trochu překvapilo, že pro mnoho účastníků to byla první zkušenost. S uspokojením jsem nám dala malý kudos za osvětu.

Distační walking meeting nás zbavil postgastrální demence

Po obědě nastala moje oblíbená část. “Sbal se a vypadni”..ven, samozřejmě Zoom s breakout-roomy nám posloužil jako rozřazovací nástroj a my vyrazili každý se svým parťákem na diskusi, s telefonem v ruce a sluchátky na uších, ven do přírody. Jindra je kouzelník, to jsem psala. To, co jsem nevěděla, že to dotáhne do dokonalosti a objedná i báječné počasí. Po třiceti minutách jsme udělali switch a s novým parťákem na drátě jsme poslechli pokyn “čelem vzad” a šli jsme zpátky s novýmí myšlenkami a tématy. Odpoledne se blížilo mílovými kroky a naše odpolední část vyžadovala nasadit brýle do jiného světa.

Brýle, které nás přenesly blíž k ostatním

To byla party Pro práci (tedy nejdřív bylo dost zábavy, než byla ta práce) jsme využili Spatial (VR prostor pro spolupráci). Vytvořili jsme si avatara, který vypadá dost bezpečně jako my - každý z nás. Je to sice jen půltělo (bez nohou), ale to nakonec není důležité Ve Spatial jsme se potkali v Lobby. Tam byl hlavní úkol celkem nepřekvapivý - rozkoukat se, naučit se pohybovat, vytvářet post-ity a psát na ně. A taky vytvořit si skleničku a připít si. V zadání úkolů to sice nebylo, ale vzniklo tam spousta užitečných věcí jako kočka ve velikosti krávy, rádio, co nosil Sagvan Tofi na rameni v devadesátkách - my ho měli naštěstí bez zvuku, dort, který mi nakonec přistál kolem mého těla, takže jsem v něm mohla plavat. Po povinném focení jsme se rozprchli pracovat a filosofovat nad tím, co nám digitální svět přináší a naopak bere z pohledu zákaznického servisu a dopadů na náš život, jaké jsou trendy a kde je sledovat.... Den utekl, ani jsme nemrkli.

Online nemusí být jen nudný sedění před monitorem.

Co vám budu povídat. Jsem přesvědčená o tom, že vždycky budu preferovat opravdový svět než ten bezdotykový. ALE... když jsem se podívala zpátky a zrekapitulovala to, co jsme za těch 10 měsíců prožili, uznávám, že jsme posádku Milující Rakety přetáhli kompletně do digitální doby. Naučili jsme je (a abych byla fér - naučili jsme se i my!), že online není jen Skype nebo Zoom (nebo...dosaď si svůj oblíbený nástroj). Že je spousta nástrojů a formátů, kterými lze oživit nudné sedění na zadku před monitorem. S každým dalším modulem jsme si sáhli na novou techniku. Vnesli jsme do setkávání hravost. Nejen pro posádku, ale i pro nás.

Smekám a děkuji

A to je teda konec, přátelé? Není. Zbyl nám jeden den na závěrečné setkání, kde si potřeseme rukou a obejmeme se, ciknou nám skleničky (myslím ty, které když pustíš, tak se rozbijou na střepy). Taky se těším(e) na rituál, který chceme prožít spolu na jednom místě a na předání do rukou Léni Vaškové, která je hlavním tvůrcem Alumni ReBeLa. Potkáme se...třeba v lese. Nebo na horách. Kdekoli. Hlavně osobně. Tímto bych chtěla smeknout klobouk před všemi navigátory, kteří s námi experimentovali v průběhu celého sedmého běhu ať už to bylo v hybridních setkáních nebo těch virtuálních. Vlastně je to gen Red Buttonu i ReBeLa ..rozvíjíme se všichni a pořád. Účastníci i navigátoři. Jdeme na hranu nekomfortu a učíme se.

A samozřejmě velký dík patří naší nezapomentulné posádce - Katarině Andrašovské, Míše Rýdlové, Alešovi Pixovi, Josefovi Gemalovi, Jarovi Ševčíkovi, Lukášovi Hejnovi a Lukášovi Kačmaříkovi, Martinovi Jankovskému, Ondřejovi Zapletalovi, Romanovi Dušilovi a Tomášovi Královi, Vadimovi Lukaševičovi a Vláďovi Pojerovi za jejich chuť a odvahu s námi experimentovat a prožít tohle výjimečné období. A taky děkuji mému parťákovi Jindrovi Lukesovi, který vždycky dotáhne každý detail do dokonalosti!