KDYŽ NEMŮŽEŠ, TAK PŘIDEJ!

Příběh o Emilu Zátopkovi mám moc rád. Byl produktem Baťova systému, který byl založen na disciplíně a rozvoji lidského potenciálu. Jeho citát je někde pořád se mnou a nepřestává mě udivovat, co je člověk schopen zvládnout. Nebavím se o Guinessově knize rekordů, ale o síle v každém z nás.

Někde jsem slyšel, že matka je schopna několikanásobně předčít svou sílu, když se ocitne v kritické situaci její dítě. Zapne se fight or flight mód, který je v nás zakořeněný hodně hluboko. Má nám zachránit život, ale je konstruován jen na krátké časové úseky, kdy jsme utíkali před šavlozubým tygrem. Tohle asi všichni ví, stejně jako to, že dlouhodobý stres nás ničí. S odchodem heroické fáze dochází k uvolnění a člověk často zkolabuje, onemocní nebo prostě jen tichounce ubere pár let na své cestě.

Fight or flight má samozřejmě celou řadu nevýhod. Vypíná se vše zbytné, takže jde stranou rácio a hlavně je kompletně vypnutá empatie, protože člověk zkrátka nepotřebuje nacítit ostatní, když bojuje o svůj život. Co to může znamenat?

Zkusme si představit startup. Krize je vlastně denním chlebem. Je to krize z růstu, kdy není schopen nasytit poptávku a běží jako o závod, nebo krize z poklesu, kdy bojuje o přežití. Stres je v obou případech úplně stejný.

Soustředíme se v této fázi pouze na výkon a vše ostatní jde stranou.

Přesně na to pravidelně dostávám zpětnou vazbu, když zařadím vyšší rychlostní stupeň. Lidé kolem mě padají, objevují se slzy. V té rychlosti nebývám schopen vidět věci, kterých bych si snad normálně všiml. Když sprintujete, zpívajícího ptáčka na stromě nevidíte a hlavně o něm ani nepřemýšlíte.

Řekli jsme si proto už dávno, že v síti musí být za každou cenu stejně důležitá složky lepidla jako benzínu a myslím, že se to dlouhodobě vyplácí.

V síťové organizaci je totiž mnoho lidí s různými motivacemi a oproti klasickému startupu také mnoho rychlostí. Vlastně jsem se až tady poprvé setkal s mnoharychlostními týmy, a tak se učím s tím zacházet a pozorovat to. Učím se to také nehodnotit, protože pevně věřím, že každý v daný moment dělá své maximum, ale přiznávám, že je to někdy zatraceně těžké.

Je dobré mít vedle sebe nějaký radar, který mi řekne jak se věci mají a jakou rychlostí jedu. Jestli jsem zase ledoborec, který pluje tak rychle, že za mnou stačí voda zase zamrznout, nebo že páchám škody a pro stromy nevidím les.

Opravdu moc oceňuji a vážím si lidí, kteří jsou schopni obsáhnout jak onu rychlost, tak také péči. Takoví lidé jsou vzácní, ale mám štěstí, že jich pár kolem sebe mám.

Vyzařují klid, který léčí vše kolem, a že vše bude dobré, a pokud to teď tak ještě úplně nevypadá, že ještě nejsme na konci.


Tato zamyšlení mi slouží k utříbení myšlenek a zároveň jsou pro mě i tykadlem do světa k dalšímu možnému prohlubování daných témat. Pokud s Vámi text cokoli dělá a jste ochotni věnovat čas a energii jakékoli ucelené reakci, budu za ni v této instantní době, moc rád na mém LinkedIn profilu.

- Honza