PŠENICE NEBO RÝŽE?

Chtěl bych mít kolem sebe svět, kde jsou mé osobní svobody na maximu a kde je zároveň společenství a “my” více než “já”. Nejde to ale proti sobě?

Během Brain&Breakfast jsem poprvé slyšel od profesora Jaroslava Petra o kultuře pšenice a rýže. Byla to snídaně o genetice a profesor hovořil o tom, že v je našich genech zakódováno si kolem sebe budovat pole, o které se staráme sami se svou rodinou. Oproti tomu existuje mentalita a geny, kde musí pracovat celá vesnice, aby na poli rýže vyrostla úroda. To podpořil i speciál podcastu Insider o Asii, kde to pánové ještě krásně rozvedli.

Na první pohled se to jeví jako věc, která jde naprosto proti sobě, dle mého, ale musí existovat něco jako teorie protiřešení, která se používá v inovačním světě.

Najít Equilibrium mezi jednotlivcem a společenstvím zahrnuje disciplínu a zodpovědnost každého jednotlivce se na procesech podílet, utvářet je a být proaktivní. Samozřejmě, že vytvoření společenských dohod v diverzní skupině je a vždy bude pěkná fuška a hledání konsenzuálního řešení je také časově daleko náročnější než třísknout do stolu a vyhlásit nějaký zákaz. Efektivitu tu tedy nehledejte, zato dlouhodobou udržitelnost ano.

Žité principy je dále třeba také stále podrobovat zkoumání, zda ještě platí, nebo zda již nejsou přežitá.

Často to znamená vztáhnout se k nějaké srozumitelné vizi, kterou chceme naplnit a také k tomu, jak danou věc budeme transparentně měřit. I to by ale mělo být jednou za čas podrobeno revizi, protože svět se rychle mění.

Myslím, že součástí vize by měl být zakódován jakýsi hodnotový rámec, severka, která nám dává jasný směr.

Dalším dílkem do skládanky je schopnost jednotlivce cítit a umět dobře komunikovat věci, se kterými nejsem z nějakého důvodu v pořádku. Znamená to, se samozřejmě vnímat a cítit a také pozorovat a vnímat své okolí a interakci s ním. To odpovídá práci na sobě, osobní růst a přijímání zpětné vazby. Pokud ale žijeme ve společenství, měl by existovat pravidelný proces v bezpečném prostředí, kde jsem slyšet.

Bezpečné prostředí a důvěra, kde se mohu svěřit s čímkoliv beze strachu a obav, mi dodává sebevědomí a je nejlepší cestou k mentalitě hojnosti.

Teprve, když mám kolem sebe lidi, před kterými si nemusím na nic hrát, berou mě takového, jaký jsem. Dávají mi najevo respekt, projevují mi to, že jsem potřebný, a věřím, že se o mě postarají, pokud se mi cokoliv stane. , uvědomím si, že toho vlastně o mnoho více nepotřebuji.

Spokojenost je vlastně docela jednoduchá věc. Je třeba se jen umět spolehnout na ostatní.

A jak to máte vy, když se dostanete do úzkých? Jdete spíše se zvednutou rukou za lidmi kolem, nebo vyřešíte věci o samotě?

_________________________________________________________________________

Tato zamyšlení mi slouží k utříbení myšlenek a zároveň jsou pro mě i tykadlem do světa k dalšímu možnému prohlubování daných témat. Pokud s Vámi text cokoli dělá a jste ochotni věnovat čas a energii jakékoli ucelené reakci, budu za ni v této instantní době, moc rád na mém LinkedIn profilu.

- Honza