Na důvěru defaultně
Důvěru vnímám jako motivační faktor číslo jedna. Toto tvrzení je podloženo spoustou studií a mnoha argumenty psychologů.
Jako šéf jsem defaultně nastaven na důvěru. V okamžiku, kdy někoho přijmu do týmu, mu důvěřuji. Je to oboustranně osvobozující, podporující produktivitu a nasazení. Myslím, že u generace Y a Z je to v podstatě jediné možné nastavení. V takovém případě je pro ně práce poslání a pracovní doba neznámé slovo.
Majitel jedné nejmenované firmy mi kdysi řekl, že nedůvěřuje nikomu. Ani sobě. A velmi mi doporučoval, abych dělal totéž. (Poznámka: Neposlechl jsem ho a dlouho jsem v dané firmě nepobyl.)
Věřte či ne, mnoho českých podnikatelů si stále myslí, že důvěru si člověk musí zasloužit a že to trvá roky. Na takové pozor.
V pozici najatého manažera v tom mám tedy také jasno. Vím, co se mnou udělá nedůvěra ze strany majitele. Výkon mi klesne na půl, a potom to jde od desíti k pěti. Motivace je ta tam.
Asi stále trochu platí Gorbačovovo: „Důvěřuj, ale prověřuj.“ Já si ale myslím, že silná kultura a jasně stanovená očekávání (OKR) jsou onou prověrkou samy o sobě.
Důvěřujte defaultně. Věřte mi. Vyplatí se to.
— David
