ÚLEVA

Znáte ten pocit, když Vám na něčem hodně záleží a ono to dopadne?

Osobně docela často promlouvám s nějakou vyšší mocí a někdy slibuji i hory, doly.

Ty nejdůležitější touhy samozřejmě směřují směrem k rodině a zdraví. Ještě hodně živě si pamatuji poslední a velmi významný moment, kdy se to nakonec povedlo, a o to silněji také na ten, kdy ne.

Když něco silně vstoupí do našeho prostoru, s člověkem to rozhodně zamává. Ta touha může být opravdu hodně silná a pak záleží na tom, jak hluboko mám zarostlé kořeny a zda mě nezlomí.

Mám zkušenost, že ty opravdu důležité a velké věci trvají dlouho a nejde je uspěchat.

Pamatuji si docela silně Brain&Breakfast s Magdou Vášáryovou, která mluvila o tom, že je někdy třeba hodně zlého, aby se to dobré probudilo.

Myslím, že nemusí jít jen o věci dobra a zla. S odžitými situacemi člověk pochopí, že jsou věci důležité a pak ty méně důležité. Také to, že jsou věci, které musíme jen přijmout, protože s nimi už nic víc neuděláme.

Snažím se žít život, kde si moc takových situací nepřipouštím. Ať už se jedná o zdraví nebo jiné věci, spíše než sliby a promlouvání s vyššími autoritami věřím na proaktivní cestu. Nechci polemizovat o tom, zda je nebo není, vše někde napsáno, ale sám razím teorii, že se štěstí musí jít naproti.

Ať už je to v businessu nebo v osobním životě, existují věci, které nás od chtěného oddalují, a které naopak přibližují. Troufnu si ale říct, že i nenaplnění poskytne skvělou zpětnou vazbu. Platí to však jen za předpokladu, že jsme schopni ji slyšet. Václav Marhoul ve FuckUp podcastu Tomáše Studeníka řekl něco, co mě docela zasáhlo, a dlouho jsem nad tím ještě přemýšlel.

Řekl, že věci nedokážeme jen ze dvou důvodů.

Celý dospělý život je souhrnem našich rozhodnutí. Rozhodnutí, co mě naštve a vyvede z míry, co budu jíst, jak budu spát, co a kde si koupím nebo v kolik se vrátím domů a s jakou náladou vkročím do dveří. Je také jen a jen na mně, s jakými lidmi se budu potkávat, jakou práci budu dělat, zda se budu radovat z malých věcí.

Jsou ale věci, které nejsou a neměly by být v mé zodpovědnosti. Měl bych je umět pouštět. Nejsem zodpovědný za celý svět a okolí.Moc mi pomáhá, když mohu některé věci nechat být a říct si, že jsem už udělal dost a teď je to na těch druhých.

Ideálním příkladem jsou děti, které bychom měli pustit. Lépe se to dělá dříve než později. Myslím, že touha rodiče, aby byly děti šťastné a v pořádku tam bude pořád. Věřím, že role pozorovatele z povzdálí je ta správná.

_________________________________________________________________________

Tato zamyšlení mi slouží k utříbení myšlenek a zároveň jsou pro mě i tykadlem do světa k dalšímu možnému prohlubování daných témat. Pokud s Vámi text cokoli dělá a jste ochotni věnovat čas a energii jakékoli ucelené reakci, budu za ni v této instantní době, moc rád na mém LinkedIn profilu.

- Honza