Zamyšlení - děláme dost?

Srovnávat se se svým okolím je fakt nebezpečná hra, protože se najde vždy někdo hezčí, výkonnější, milejší. Pokud na tuhle hru přistoupím, moc štěstí mi to do života nepřinese.

S kolejním týmem (tým, který se stará o chod sítě Red Button) jsme měli měsíční retrospektivu, kde jsem si zase uvědomil tu vděčnost a štěstí, které mohu prožívat. V síti mám kolem sebe lidi, kteří jsou opravdu skvělí v tom, co dělají. Jsou skromní, chtějí se posouvat, věci, které se dějí kolem berou jako stimuly ke svému učení. Navíc jsou laskaví, podporující, mají srdce na pravém místě a dokáží dát zpětnou vazbu. Je to pro mě živná půda, kde rostu.

Častokrát ale při diskuzích narážím na situace, kdy mi tihle skvělí lidé říkají, že nedělají dost. Setkávám se s tím opravdu hodně často a tak mě to vede k zamyšlení co je vlastně dost, kdo to definuje a jak se to měří.

Už kdysi dávno jsem měl jeden z největších aha momentů na koučovacím výcviku a teď se mi krásně vybavil. Ten aha moment spočíval v komparativním myšlení a pojetí světa. Srovnávat se se svým okolím je fakt nebezpečná hra, protože se najde vždy někdo hezčí, výkonnější, milejší. Pokud na tuhle hru přistoupím, moc štěstí mi to do života nepřinese.

Pak jsem narazil na stejnou past, kdy jsem viděl lidi kolem, kteří se neuvěřitelně rychle učí a zase bylo zle.

A pak jsem se konečně uklidnil a přijal do života to, že lidé dělají maximum možného, že existuje něco jako diferencovaný přístup k učení. Začal jsem se soustředit spíše na to, abychom v síti byli schopni být vždy na hraně možného a zároveň neztráceli lidi na druhém konci spektra.

Představte si svět, kde na jednom konci mohu nahlédnout do nových trendů na poli virtuální reality nebo třeba přímo zažít večírek ve virtuálním prostoru, který je ale natolik přívětivý, že pokud budu mít zájem někdo mi podá ruku a provede mě instalací, tréninkem nanečisto, vysvětlí mi teorii a na konec mi třeba pomůže s koupí nového setu. Hloubka, do které chci proniknout je jen a jen na mě, protože prostor a lidé kolem mě mi jsou schopni dodat opravdu na konci dne až napojení na odborníky z celého světa.

Tohle je jen jeden příklad, ale dá se aplikovat na brand a komunikaci, dávání zpětné vazby, prezentační dovednosti, you name it...

Další uvědomění jsem si odnesl z diskuze o udržitelnosti a SDG cílech, kdy jsme zabředli do tématu co s lidmi, kteří už ve firmách nepodávají dechberoucí výkony, které ale předváděli v minulosti. Jak se k nim zachovat? Cílem pro mě není stavět rychle rostoucí startup, jen pro špičkové mladé a nadějné, ale vytvářet prostor, kde mladí předávají starým a naopak. Inkluzivní prostor, kde právě existuje ta pomocná ruka, náruč a nehodnocení. To je ale úplně jiná disciplína, která myslím drží společnost pohromadě.

Otázka dělám tedy dost je vlastně past, do které padám pořád a souvisí s očekáváním. Někdy je dost se přitulit ke svým dětem a hrát s nimi karty nebo připravit rodině dobré jídlo. Člověk nemusí měnit svět velkými činy, ale spíše těmi malými, které vlastně nejsou vidět a znamenají hodně.

Třeba někomu jen tak zavolat, napsat místo holé věty něco osobního, nebo jen nastavit rameno, ucho nebo poskytnout onu pomocnou ruku, i když to často znamená, že člověk něco nestihne na vždy nabitém TODO listu.

Tyhle drobnosti jsou dost a dělají nás lidmi.


Tato zamyšlení mi slouží k utříbení myšlenek a zároveň jsou pro mě i tykadlem do světa k dalšímu možnému prohlubování daných témat. Pokud s Vámi text cokoli dělá a jste ochotni věnovat čas a energii jakékoli ucelené reakci, budu za ni v této instantní době, moc rád na mém LinkedIn profilu.

Nepřehlédněte

Tip Davida Vrby #145 - Zdravý rozum?

Kniha měsíce - květen

Tip Davida Vrby #144 - Athéna a mentoring

PROPICHOVÁNÍ BUBLIN