Zamyšlení na téma rozpínavost, konektory, modularita a asistence.

Minulý týden jsem se zhrozil nad výsledkem oblasti sociálního kapitálu v České republice. Do této kategorie patří totiž důvěra mezi lidmi, v instituce a také spolupráce. Tahle zpráva mě provází a tak nějak zvoní všude kolem.

V hlavě se mi objevil pojem rozpínavost, který mi hezky sedí k tomu, co spolupráci neumožňuje. Přemýšlím, proč to tak máme a proč je v nás ta rozpínavost tak zakořeněna. Když jsem si sednul večer s klukama k Osadníkům z Katanu nebo k Bangu, pochopil jsem. V knize Homo deus o tom konec konců píše i Harari a je opravdu zajímavé, jak hluboko to až jde.

To, co mi sedí malinko více, je modulární systém, který jednotlivé elementy k sobě připojuje jakýmisi konektory. Stavět tyhle propojky, aby na sebe mohly věci navazovat, je jako budovat potrubí nebo optický kabel pod zemí. Když existuje kvalitní konektor, může se snadno někdo připojit a čerpat to, co zrovna potřebuje. Je to něco jako most, který bychom neměli osadit ostnatým drátem a vybírat astronomické mýtné, ale zabezpečit, aby po něm chodilo a jezdilo co nejvíce lidí a společně se také domluvit na jeho údržbě. S tím samozřejmě souvisí shoda o jeho důležitosti. Už to tedy není o rozpínavosti ve smyslu plochy, ale možných napojení. Pokud mám dostatečný počet synapsí nebo přístupu k propojení, je to, podle mě, udržitelnější. Samozřejmě to ale není jen o cucání, ale je důležité do systému i vracet.

Most si ve sportovní terminologii představuji jako hráče, který dostává cenu za nejvíce asistencí v sezóně.

Koho byste na tuhle cenu ze svého okolí nominovali?

Mít takového parťáka, který mi připravuje příležitosti, abych mohl skórovat, je přeci paráda. Proč tedy existuje v nás to, že nás někdo někam pozve a my zapneme svou rozpínavost a takového parťáka vytlačíme mimo hřiště?

Proč nevidíme, že se tak ochuzujeme o možnost učení a vlastně tím vysíláme do světa informaci, že já to vidím správně.

Chtěl jsem to popsat svému Kubovi, který se mě ptal, nad čím přemýšlím. Nakonec jsem na to přišel a poprosil ho, aby mi nakreslil komiks, kde bude příběh o dětech, které si staví kostky a vidí třetí. Zamávají na něj/ni a ono se přidá a strhne na sebe pozornost jednoho z nich s tím, že jeho hraní je lepší. Najednou je ze hry ten, který mával, pláče a nechápe, co se děje.

Cítím, že je v tom obrovsky zastoupeno i téma respektu a diverzity, které jsem si vystoupením Renaty Mrázové v rámci Brain&Breakfast zase více propojil. Akceptace není rozhodně inkluze a v chování každého z nás se zrcadlí nejen naše vzorce, ale také víra a schopnost se na věc podívat jiným pohledem nebo dokonce pohledem možnosti učení.

To skóre pro ČR je opravdu děsivé a budu dělat všechno proto, abych ho alespoň malým dílem posunul s parťáky v síti výše.


Tato zamyšlení mi slouží k utříbení myšlenek a zároveň jsou pro mě i tykadlem do světa k dalšímu možnému prohlubování daných témat. Pokud s Vámi text cokoli dělá a jste ochotni věnovat čas a energii jakékoli ucelené reakci, budu za ni v této instantní době, moc rád na mém LinkedIn profilu.

Nepřehlédněte