Měřítka vzdělávání bych posunul od prezenční listiny či dosaženého levelu do prokázaného dopadu. Rozhovor EPALE s Lubošem Malým z Red Button EDU

Rozhovor o technologiích ve vzdělávání, možnostech a omezeních, které má. Také o inovacích a neobvyklých pohledech na obvyklé starosti vzdělavatelů.

Luboš Malý je CEO vzdělávací sítě Red Button EDU, spoluzakladatel Red Button a bývalý globální ředitel technologických inovací v LEGO Group. Nejradši má přístup “od inspirace k transfomaci”. S projektem XR Leaders a agenturou DNAI zavádí umělou inteligenci či virtuální realitu jako novou konkurenční výhodu. Připravuje strategie udržitelnosti ve firmách a přenáší je do každodenní praxe. Navrhuje architekturu interních vzdělávacích systémů, díky které se mění společnosti na inovativní učící se organizace připravené na “nový svět”.

Luboši, stojíte za platformou Red Button Edu, která je známá spíše ve firmách. Představte ji prosím i nám, lektorům, trenérům či metodikům vzdělávání.

Jedná se o projekt, který pod jednou střechou kombinuje vzdělávací obsah, učící se komunity, rozvojové programy, L&D consulting a v brzké době přidáme ještě komplet nabídku vzdělávacích produktů a služeb členů/ek sítě Red Button. To vše v oblastech jako inovace, leadership, firemní kultura, věda a technologie, digitalizace a dalších, které posouvají firmy na novou letovou hladinu. Tvoříme tak vzdělávací ekosystém, který podle mého začíná být naprostá špička v kombinování know-how kvalitních tvůrců/kyň, moderního komunitního vzdělávání a zázemí zkušených vzdělávačů/ek, kteří/ré umí být partnery pro šéfy/ky L&D ve firmách. Z pohledu metodiky je to krůček za krůčkem blíže naplnění ambice Learning 3.0 a později díky modelům umělé inteligence a individuálního digitálního dvojčete i Learning 4.0.

Už poměrně dlouho se říká, že v technologiích (nejen ve vzdělávání) jsme mnoho let za „západem“. Platí to stále?

Toto má několik rovin. Umíme v ČR a SR navrhovat technologická řešení? Bez debat ano. Je tu mnoho skvělých designových studií a „educational design“ není vůbec v plenkách – naopak. Umíme taková řešení zavádět ve firmách a organizacích – ano, ale – je mi to trochu líto – až ve chvíli, kdy je to „safe“. Jako příklad je vzdělávaní pomocí virtuální reality – jakkoliv zde jsou studia světové úrovně, tak pionýrů na straně zákazníků je jak šafránu.

Umíme technologická řešení efektivně využívat a žít? To je dle mých zkušeností největší slabina. Občas se od technologií (zejména online vzdělávání) čeká kompletní outsourcing. To by mohlo platit v povinných tématech (BOZP apod.), ale velmi těžko v soft skills a rozvoji, kde se mění postoje lidí. Tam je potřeba technologiemi rozšiřovat schopnosti nás vzdělávačů a ne je nahrazovat. Vzdělávač/ka do další dekády je kromě andragoga také komunitní manažer/ka, solidní komunikátor/ka a velmi dobrý/á uživatel/ka digitálních/virtuálních aplikací.

V té poslední rovině je podle mě západ ale také země jako Jižní Korea, Singapur, Izrael významně dál. Není to ale v technologiích, ale spíše v nových dovednostech vzdělávačů a schopnosti je vysvětlit či „prodat“ vedením firem. Co můžeme dělat pro to, abychom tento rozdíl zmenšili?