O dítěti, dokonalosti a hlasu kritika v hlavě

Tomáš (říkejme mu tak, ale mohl by to být i Petr, Roman, Honza, Marek, prostě kdokoliv z nás) pracoval v nadnárodní společnosti. Práce ho kdysi bavila a dávala mu smysl. Ale teď to byla hlavně zátěž hromady problémů a úkolů, které nebraly konce. Nejvíc ale Tomáše trápila nelogičnost postupů a přístup lidí, kteří z jeho pohledu buď „jen dělali svoji práci a pro práci nedýchali, tak jako on” nebo „mu házeli klacky pod nohy”. Jako kdyby říkali: „Nám je jedno, jak moc se snažíš! My na tebe kašleme!” Tomáš cítil, že nad tím nemá kontrolu. Vnitřně se trápil a chodil domů plný zlosti.

Tomáš jednoho dne zkolaboval. V nemocnici ho museli dát do pořádku a byl tak několik týdnů na nemocenské. Rozhodl se svůj život změnit. Odešel z firmy a nastoupil do nové práce a na novou pozici. Vše zase začalo dávat smysl. Než se znovu po nějaké době vrátil ten samý pocit marnosti a vnitřní nespokojenosti. Tomáš zase začal chodit domů plný zlosti. Doma vybouchnul při sebemenší drobnosti na manželku nebo dceru: „Zase je tady v koupelně pasta na zemi, no to už si snad ze mě děláte srandu!”

Tomáš potkal Romana (Radima, Radka, Janu, …) a svěřil se mu se svým trápením: „Mám zase změnit práci? Nechci být v prostředí, kde nemůžu věci ovlivnit. Žiju život, se kterým nejsem spokojený a nechci jezdit každý den tramvají plnou naštvaných lidí do práce, která mě štve. Nechci být jedním z nich!

Roman Tomáše chvíli poslouchal a pak říká: „Práci můžeš změnit. Ale ať půjdeš kamkoliv, nebo ať zůstaneš kde jsi, někdo bude pořád s tebou. Tvůj vnitřní kritik, který tě neustále nutí k perfekcionismu. Proto se musíš vypořádat se svým kritikem místo toho, abys před ním neustále utíkal. Tvá situace se jinak bude jen opakovat stále dokola.” Tomáš se na Romana koukl s otazníkem v očích; Roman pokračuje: „Řekl bys o sobě, že jsi dokonalý?” Tomáš se zarazí: „Samozřejmě, že ne! Je tolik věcí, ve kterých selhávám. Třeba minulý víkend jsme s rodinou plánovali výlet. No a nestíhali jsme. Byl jsem ve stresu, neměli jsme sbaleno, už jsme měli dávno vyrazit. Cítil jsem selhání. A to jsem si myslel, že plánování je zrovna moje silná stránka!” Roman pokračuje: „Když se ti narodila dcera a tys ji držel v náručí, řekl bys, že byla dokonalá?” Tomáš se usmál, ta vzpomínka byla živá a krásná: „Ano! Přišlo mi neuvěřitelné, že něco takového může vůbec vzniknout. Měl jsem nádherné pocity lásky a vděčnosti. Byla dokonalá!” Roman se ptá dál: „A uměla v tu chvíli mluvit, číst nebo psát?” Tomáš nechápe, kam tím Roman míří: „Samozřejmě, že neuměla!” Ale přesto byla podle Tomáše dokonalá. Přitom sami sebe hodnotíme kriticky a měříme se tím, v čem selháváme, co všechno se nám nedaří a co všechno nezvládáme. Tento vnitřní kritik pak stejně hodnotí i celý náš život a ostatní lidi v našem životě. Na ty ale nikdy nemůže fungovat náš vnitřní metr, každý máme jiné úplně jiné motivace, strachy a potřeby.

My všichni jsme také ty děti. Když jsme se narodili, byli jsme dokonalí. Postupem času jsme ale uvěřili společenskému přesvědčení z našeho okolí (pro někoho to mohou být rodiče, pro jiného škola nebo přátelé), že dokonalí nejsme a že dokonalost je něco, k čemu musíme usilím a naplněním očekávání ostatních dospět – to bychom si nejdřív museli uklízet ten bordel v pokoji, pak bychom byli dokonalí. To bychom nejdřív museli nosit samé jedničky, pak bychom byli dokonalí. To bychom museli unést zátěž té hromady úkolů a ještě si přihodit další. Pak bychom byli dokonalí? Úkolů ale donekonečna přibývá a dokonalost se nám donekonečna vzdaluje. Kde je ta hranice, kdy už jsme dokonalí? Dokonalost tak hledáme někde v budoucnu a nemůžeme jí dosáhnout. Paradoxně, celou dobu tady s námi je.

„Už tomu začínám rozumět a přemýšlím, kdy a kde jsem o ten pocit dokonalosti přišel”, říká Tomáš. „Všimni si, kam máš tendenci směřovat pozornost – na minulost, na obavu z budoucnosti, na lidi, na okolnosti – stále tam ven. Dej na chvíli pozornost dovnitř, do sebe. Ta dokonalost tam pořád je. Nikam neodešla. Pořád tam je ten malý Tomášek, který se narodil dokonalý. Je tam ale i nános různých přesvědčení posbíraných za život, která nejsou tvoje. Kterým jsi uvěřil, protože ti to tvrdili ostatní. Na ty je potřeba se soustředit. Vymeť je smetákem ze své hlavy ven a tvá přirozená dokonalost se pod nimi zjeví jako pevný chodník, který jsi zbavil nánosu bláta a padlého listí. Který ti dá jistotu a směr.”

„Ale co když se pak přestanu vyvíjet?” – vyjevil Tomáš svou obavu. Roman na to: „Copak dítě už se nevyvíjí? Cítí se dokonalé a přesto má obrovskou chuť poznávat svět, učit se, zažívat nové a nové věci. Je to tak? Paradoxně tím, že se cítí dokonalé teď a tady, má odvahu zkoumat a růst. Pokud věříme tomu, že se musíme stát dokonalí, neboli dokonalí nejsme, zažíváme potvrzení tohoto přesvědčení. Vidíme všechnu tu nedokonalost v nás, v našem životě, v lidech kolem nás. Dokonalost někde v budoucnu se stává naším soukromým peklem a náš vnitřní kritik jeho strůjcem a vládcem. Rájem je radost tady a teď z toho, co právě dělám.

„Dobře, chápu, ale co s tím?”, ptá se Tomáš. „Když tě přepadá pocit úzkosti, marnosti nebo vzteku, soustřeď se na svůj dech. Je zrychlený? Je plytký? Udělej několikrát hluboký nádech a výdech. Vnímej proud vzduchu, jak se ti roztahuje hrudník a s výdechem nech vše odejít. Vnímej dokonalost této chvíle: jak ses na sebe a na svět díval jako malé dítě? Jak ses na svět díval očima, které ho vidí poprvé? Co vnímáš u sebe? Je ti horko? Zima? Tlačí tě bota? Vnímej napětí svalů a zaměř pozornost na uvolnění. To je zpřítomnění skrze smysly. Pak se zeptej sám sebe – čemu nevědomky věřím, že se takto cítím – co je ta představa o dokonalosti? Proč si teď myslím, že nejsem dost dobrý? Může to být třeba „vždy na mě musí být spoleh“, „tohle musím zvládnout sám“ nebo „chci se ukázat před kámošem“. Uvědom si, že je to nesmysl, který k tobě nepatří. Dej pozornost na to, že jsi dítě dokonalého vesmíru.” Roman nasdílel Tomášovi pár dalších technik práce sám se sebou.

Večer poslal Tomáš Romanovi zprávu: „Už teď se cítím mnohem líp. A mimochodem nedalo mi to a zeptal jsem se své tříleté dcery, jestli si myslí, že je dokonalá. Bez váhání odpověděla, že ano.”

Nepřehlédněte

Rozhodnout se a jít si za tím

Chci ukončit bloudění lékařů i pacientů, nemoci můžete řešit přes internet

Petr Beneš: Kilogram, telegram, instagram...

Máte (pracovní) bokovku? ... Nebojte se ji přiznat!

Len aby sme nezbohatli

Sklamaní

Tretia tretina

Jan Mašek: Networking a inovace – Kde na to beru čas a jak žiju

Jak vám IKEA skříň může pomoci se sebeuplatněním?

Když z okna kanceláře koukáte na doutnající sopku

Petr Pouchlý: Jak efektivně a prakticky přistoupit k vlastnímu seberozvoji

Na time management je pozdě

Všímavostí k lepší koncentraci

Ako žiť v záplave zbytočností?

Jak na emoce

Puberťáci s nálepkou Z vstupují na scénu

Martin Ruman: Snažit se makat stále tvrději je nesmysl. Jde o to pracovat chytřeji

Velikost není všechno aneb Nikdo z nás není výjimečný

Co si myslí o Brain & Breakfast na Gymnáziu Přípotoční?