Umíte prodat sami sebe?

Lukáš Hrdlička dělá z lidí skvělé řečníky. Pracuje jako lektor prezentačních dovedností a mezinárodní pitch coach. Zážitkové prezentace díky Lukášovi vede už více než 15 000 řečníků z korporací, startupů i z nezisku.

Lukášovo moto zní Do Things, Tell People. V podcastu Bez grantu?! mluví o tom, proč je důležité, abyste se i vy naučili mluvit zajímavě o věcech, které děláte. Zjistíte, že strach z veřejných projevů je normální a častý. Ale zbytečný. Protože vystupvání na veřejnosti může natrénovat úplně každý. Stačí, když se budete držet jednoduchých tipů, o kterých Lukáš mluví v podcastu.

Lukáši, na úvod jsme tě představily v několika větách. Jak se na prezentacích a konferencích představuješ ty? Prodej nám na úvod, co děláš.

Já se opravdu představuju jako pitch coach. Ten název je sice atypický a šílený, ale opravdu jsem pitch coach, lektor prezentačních dovedností a TEDx speaker. To jsou ty nejzásadnější informace. Říká se, že veřejný projev je strašák číslo jedna a já jsem se před devíti lety rozhodl s tím něco dělat. Dělám z lidí lepší řečníky, protože vím, že po zapracování několika tipů může udělat znatelné posuny opravdu každý. A prodat sám sebe, tak, aby se o vás mohl dozvědět opravdu celý svět, nestojí moc úsilí.

A co vlastně znamená pitch?

Je to formát krátké prezentace, pochází z USA. Na Manhattanu vznikl pojem elevator pitch, ten už jste nejspíš slyšeli, to je krátký formát prezentace, kterou musíme stihnout za jednu cestu výtahem. Je to představení, které trvá minutu až dvě a musíme se v něm tak oprostit od vysvětlování, nechceme říkat všechny detaily, spíš nám jde o wow efekt. Měli bychom prozradit, jaká je naše vize, co je náš sen, co měníme na světě. Je to zkrátka prodejní prezentace, kde nevysvětlujeme, ale prodáváme. A to je častý neduh, lidé tuto prezentaci často pojímají jako vysvětlovací formát a prodejní argumenty v ní tak často vůbec nezaznívají.

Podcast si samozřejmě můžete i poslechnout.

Nepřehlédněte

NICE TO HAVE

CARGO CULT

Brain&Breakfast se Simonou Bagarovou - Všichni jsme senioři

Zdeněk Haník: Co mají společného sport a umění?