Za rok a půl jsme dokázali změnit Česko k lepšímu. A pokračujeme.

Jaké to je, měnit Česko v tak různorodých oblastech, jako je školství, veřejná správa, duševní zdraví, žurnalistika nebo exekuce? Jak se na startu Česko.Digital podepsal koronavirus, jak se podařilo zvládnout extrémně rychlý růst komunity, v čem jsou výhody i těžkosti práce s dobrovolníky a jaké jsou výhledy Česko.Digital do budoucna? To nám nepoví nikdo lépe než trojice spoluzakladatelů Jakub Nešetřil, Radka Horáková a Eva Pavlíková.

Jakube, v posledním rozhovoru, který jsme vedli před rokem, zaznělo, že Česko.Digital svou přesnou podobu teprve hledá. Tehdy jsi říkal, že hlavním produktem je tým IT dobrovolníků a jeho koordinace. Změnila se tahle definice za poslední rok?

Jakub: Vyvinula a posunula se už jen tím, že tady teď sedíme tři a ne já sám. Každá organizace stojí na lidech a každý z nás tří přináší jiný příběh. Také víme, že musíme mnohem aktivněji projekty vyhledávat, abychom byli vůbec schopni dodávat řešení, která mají smysl. Z čeho mám největší radost je, že se Česko.Digital rozvinulo hodnotově. Mnohem víc jsme si uvědomili, co děláme a proč to děláme v českém kontextu.

Radka: A uvědomili jsme si, že pokud chceme dodávat kvalitní technické projekty, tak svou expertízou potřebujeme pokrýt celé spektrum rolí, které vývoj produktů vyžaduje. V komunitě potřebujeme nejen programátory, ale také výzkumníky, projektové a produktové koordinátory, marketéry a další. Z potřeb projektů naprosto přirozeně vzešlo rozšíření komunity.

Když přišel koronavirus, Česko.Digital nebylo ještě ani rok staré. V jaké situaci tehdy bylo? Kolik mělo dobrovolníků a placených úvazků?

Eva: Do příchodu koronaviru nás bylo tři a půl. Vlastně my, co tady sedíme – já, Jakub, Radka a na půl úvazku i ty, Tomáši.

Jakub: Ke konci roku 2019 jsme měli zhruba 1000 dobrovolníků, v březnu 2020 kolem 1200 a následně to během pár týdnů vyskočilo na 2500. Od té doby to plynule vyrostlo na 3500 a rosteme dál.

A do jaké míry byla organizace usazená, zaběhnutá? Bylo Česko.Digital na ten jarní skokový nárůst dobrovolníků připravené?

Eva: Každý dobrovolník v naší komunitě vyžaduje péči. Od okamžiku jeho příchodu se mu individuálně věnujeme, aby se cítil dobře, a hledáme pro něj možnost zapojení. A jestli jsme byli připravení – bylo nás 3 a půl na 1200 dobrovolníků. Dělali jsme to srdcem a vkládali jsme do toho veškerý volný čas. A děláme to doteď. Naštěstí se nám daří vytvářet prostředí, kde se lidi dokážou vzájemně podporovat.

Radka: Vždycky říkám, že se nám narodilo mimino, které ještě potřebuje kojit, ale už se rozhodlo, že bude chodit a běhat.

Jakub: Mimino začalo běhat a my začali rychle zamykat všechny zásuvky s noži a obalovat rohy stolů, aby nikde nenarazilo. Stejně jako spousta jiných firem v Čechách jsme si prošli těžkým obdobím. Dobrovolnická komunita se prakticky zdvojnásobila, výrazně vzrostla poptávka po pomoci Česko.Digital, placený tým byl miniaturní a ještě jsme ztratili možnost se vídat. Všichni jsme se zamkli do svých karantén. Pracovali jsme 16+ hodin denně a opravdu to bylo velmi vyčerpávající. Ale přesně tohle je to úzké hrdlo, kterým když si všichni dohromady projdete, jste hrdí, že jste to zvládli.

Můžete představit projekty, které během první vlny koronaviru vznikly?

Eva: Z komunity vyšel projekt Učíme online. Během jednoho víkendu jsme postavili „výrobní linku“ a byli jsme schopní školám zprovoznit technologii na online výuku podle jejich potřeb. Hodně nám pomáhaly komunity Microsoftu a Googlu. Učíme online pomohlo už více než pěti stům škol a jeho záběr jsme rozšířili o sbírku počítačů i webináře Učíme nanečisto. Celý projekt hodně rezonuje ve společnosti a jsme díky němu vidět. Přinesl nám taky finanční podporu Nadace České spořitelny, která nám umožnila to zásadní – rozšířit kmenový tým Česko.Digital.

Radka: V naší komunitě pak bez našeho přičinění vznikl projekt Dáme roušky. Nezávisle na sobě se u nás sešli tři dobrovolníci se stejnou myšlenkou a během 24 hodin vznikl první web na sdílení roušek v Čechách. I když jsme v té rychlosti nedokázali sledovat přesný dopad, víme, že si lidé díky této iniciativě vyměnili nejméně 600 tisíc roušek. Horní odhad se blíží dvěma milionům. Je to projekt, ve kterém byla neskutečná energie. Dobrovolnická podpora probíhala nonstop a po spuštění jsme během prvních 24 hodin měli přes 85 tisíc návštěv. Ten web přišel přesně včas. Každý krok, který jsme udělali, reagoval na konkrétní potřebu, která v ten den vznikla.

Eva: Na Učíme online to bylo úplně stejně – v podstatě jsme vláli za těmi školami a učiteli a jen sbírali, co potřebují.

A do třetice tu z první vlny máme oficiální web ministerstva zdravotnictví, který jste pomohli nachystat na velký nápor návštěvníků. Jak vznikl ten?

Jakub: Bylo úterý, měli jsme s Evou a Radkou schůzku. Povídali jsme si o tom, že přichází koronavirus, že bychom s tím měli něco dělat a že se možná už nebudeme moct scházet osobně. Odpoledne se zavřely školy, chvilku poté spadl web ministerstva zdravotnictví a nezůstal tady jediný dostupný oficiální informační zdroj. Nastala obrovská panika. Nápor koronavirových dotazů shodil i linku 112 a už se nedovolali ani lidé, co nabourali a potřebovali si zavolat sanitku.

Jako ajťáci jsme věděli, že by měl existovat centrální zdroj informací pro celou republiku a že ten problém je ve spadnutém webu. Zvednul jsem telefon, zavolal Vladimíru Dzurillovi a zeptal se, jak bychom mohli pomoct. K večeru mi zavolali, že by pomoc chtěli. Ve středu ráno jsme vyhlásili do komunity Česko.Digital, že ministerstvo zdravotnictví potřebuje naši urgentní podporu. Během dne jsme dali dohromady 180 lidí, ze kterých jsme vybrali skupinku „Blanických rytířů“, a ti dali ten web do 24 hodin dohromady. Stal se nejnavštěvovanějším webem v ČR.

Díky našim špičkovým expertům si tiskové oddělení mohlo web samo spravovat a zároveň vydržel i velký nápor návštěvníků. Tohle ministerstvo bohužel nedokáže z vlastních zdrojů a nemůže to ani vysoutěžit, protože jenom vypsat výběrového řízení by zabralo měsíce. Jediný způsob, jak to šlo za dané situace udělat, bylo využít potenciál Česko.Digital. Když je potřeba, jsme schopni zalarmovat špičky v oboru, aby obratem pomohly.

Autoři projektu Dáme roušky si pochvalovali, že v Česko.Digital našli fungující platformu, o kterou se mohli opřít. Co je podle vás pro úspěch takové platformy klíčové?

Radka: Pomohly nám tři věci. První z nich bylo nepřetržité moderování komunikace ve Slacku (které bychom ovšem už ve třech déle nezvládli). Druhou byl zápal komunity ve chvíli, kdy zjistila, že má příležitost pomoct. A do třetice nám pomohlo, že profíci z komunity jsou zvyklí řešit problémy agilně, startupově: „Zkusím to, začnu a vylepšovat to budu za běhu.“ Zároveň jsme ale samozřejmě narazili na spoustu rezerv.

Eva: Mě napadá slovo autenticita, upřímný zájem o dobrovolníky. Pouze jsme naslouchali lidem a snažili se sehnat, cokoliv potřebovali k práci. Ať už to byl kolega z jiného týmu, kontakt nebo technika. Naším hlavním cílem bylo podporovat tým, aby mohl růst.

Jakub: Vnímáme to všichni tři stejně. Já bych jen zdůraznil, že je důležité nesnažit se ty věci řídit. Aby hlavní tah šel zespoda a my jen pomáhali lidem v týmu, aby o sobě navzájem věděli. V těch pár týdnech vůbec nebylo třeba lidi povzbuzovat a motivovat. Motivace byla velká v celé společnosti, ale aby se přetavila v akceschopnost, musela pravá ruka vědět, co dělá levá. V tom pomohlo, že nějaká struktura v Česko.Digital už byla, že tam byl náš hlavní komunikační nástroj Slack a lidi, kteří se v něm orientovali.

Jak jste ten pracovní nápor během první vlny koronaviru zvládali vy osobně?

Eva: Taky jsme si prošli krizí. Ještě teď, když o tom mluvím, v sobě cítím to napětí. Každý jsme měli chuť se na to v nějaké chvíli vykašlat. Naučili jsme se spolu vzájemně komunikovat a rozumět svým výhodám a omezením. To nám týmová krize přinesla.

Radka: Měli jsme i týmovou koučku, moderátorku Sandru Fridrichovou, se kterou jsme dvakrát týdně pracovali. Takže jsme tím procházeli řízeně a velmi vědomě. To nám pomohlo nám definovat hodnoty. Například jsme zjistili, že každý hodnoty vnímáme malinko jinak. Že třeba „profesionalita“ znamená něco jiného pro mě, Evu i Jakuba. Bylo dobré, že jsme si to museli uvědomit a bavit se o tom. Věřím, že nám to může pomoct i do budoucna. Jsme schopni lépe komunikovat v týmu, protože jsme měli možnost si řadu věcí společně vyjasnit.

Jakub: Myslím, že jsme si všichni tři uvědomili, jak je online komunikace nedostatečná. Přesně si vzpomínám, jak jsme se po dvou měsících sešli s Evou v Karlíně na kafe. Objali jsme se a řekli si, jak je hrozně fajn se vidět osobně. A najednou ty složité problémy, které jsme s potížemi řešili online, byly docela jednoduché. I tohle jsme si z toho odnesli. Přechod z offlinu do onlinu a zase zpátky.

Jaké pro vás byly další měsíce?

Radka: V létě jsme měli možnost vrátit se do normálního fungování. Z osmnáctihodinovek se opět staly normální dvanáctihodinovky (smích). Stále jízda. V létě jsme vedli velké množství diskuzí o tom, jaké změny je třeba v organizaci udělat, abychom případný další nápor zvládli. Díky finanční podpoře Nadace České spořitelny jsme během necelých 2 měsíců rozšířili kmenový tým na 15 lidí.

Normální období nám pak umožnilo vrátit se k velkým projektům, které původně nereagovaly přímo na koronavirus, ale jsou společensky velmi prospěšné a éra koronaviru ukázala, že jsou mnohem důležitější, než jsme si původně mysleli. S Transparency International jsme spustili projekt Naši politici a připravili jsme také další velký projekt Nedlužím státu.

Eva: Jednou z podstatných organizačních změn, kterou jsme v létě vymysleli a pomůže nám jako komunitě lépe reagovat, je založení inkubátoru. Ten nám umožní za podpory seniorních dobrovolnických expertů připravit prospěšné projekty k realizaci. Na podzim jsme ho pilotně otestovali a od nového roku jej spouštíme naostro.

Na inkubátor jsem se chtěl zeptat. Můžeš podrobněji vysvětlit, k čemu je?

Eva: Projekty, se kterými k nám partnerské organizace přichází, bývají v různém stádiu. Řada projektů není připravená na realizaci – jsou třeba jen ve fázi nápadu nebo částečně rozpracované. Inkubátor pomáhá zacílit pomoc tam, kde ji projekt momentálně nejvíc potřebuje, pomáhá projekt připravit na realizaci. Pokud má organizace nápad, nabídneme jí konzultace. Pokud má prototyp aplikace, nabídneme jí rozvoj. Zároveň inkubátor přináší nové možnosti zapojení mentorů, konzultantů a dalších dobrovolníků. Ve společnosti je velká ochota pomáhat a právě tohle jsou kompetence, které mohou neziskovému sektoru hodně pomoct.

Když to shrnu, na druhou vlnu už jste byli připravenější?

Eva: Byli jsme rádi, že jsme v intenzivní práci pokračovali i v létě. Infrastruktura byla připravená. Už jsme na tu jízdu nebyli sami, ale měli jsme celý tým, který se u nás mohl do září „zabydlet“. Tato připravenost se obrovsky projevila nejen na dalším velkém státním projektu covid.gov.cz, který opět vznikl za rekordně krátkou dobu, ale i na velmi rychlém rozvoji projektu Učíme online, ve kterém jsme naplno rozjeli v té době velmi potřebné webináře pro učitele Učíme nanečisto. Během několika měsíců jsme díky připravenému týmu zvládli realizovat přes 50 webinářů, na kterých jsme naživo proškolili přes 6000 učitelů a jejichž záznamy mají více než 40 tisíc zhlédnutí.

Dají se tedy podle vás uplynulé měsíce brát jako pozitivní impulz? Odhalily nám například jasněji rezervy v digitalizaci a efektivitě státní správy?

Radka: Já bych to nezaměřovala jen na státní správu, ale na společnost jako takovou. Na naši schopnost fungovat distančně ve vzdělávání, v práci. Je dobře, že tento impulz přišel. Podle mě bude mít velký přínos. A to i pro Česko.Digital. Například jsme se naučili, jak je důležitá transparentní komunikace – potvrdilo se, že předchází šumům a nedorozuměním. Většinu věcí komunikujeme otevřeně, minimalizujeme používání uzavřených kanálů. A pak se jasně ukázala potřeba fyzického kontaktu. Všichni se těšíme na první pokoronavirové setkání komunity. Za ty měsíce se s tolika lidmi známe, ale ještě jsme se nikdy neviděli. Pro komunitu, jako jsme my, je lidský kontakt zásadní.

Jakub: Díky koronaviru si spousta lidí uvědomila, jakou mohou mít technologie ve společnosti hodnotu. Hezky to oběma stranám ukázalo, že česká společnost má hodně co nabídnout státu, a stát asi překvapilo, jak moc mu lidi chtějí pomoct. Když jsme předávali ten web ministerstvu zdravotnictví, telefonoval jsem si s manažerem kybernetické bezpečnosti ÚZIS a zřetelně si pamatuju tu konsternaci v jeho hlase: proč to ty lidi dělají? A já jsem mu řekl: oni vám vážně chtějí pomoct, i když to zní divně.

Práce s dobrovolníky je extrémně náročná – a stejně vděčná.

Teď bych se rád zaměřil na specifika práce s dobrovolníky. Jak se práce s nimi liší od té s placeným týmem?

Eva: S Radkou jsme absolvovaly školení o managementu, kde jsme se dozvěděly, že vedení dobrovolnické komunity je ta nejvyšší meta. Když dokážeš řídit dobrovolníky, dokážeš řídit kohokoliv. Dobrovolník nám totiž dává to nejcennější, co má – volný čas, který ukrojí ze své práce, koníčků nebo rodiny. Práce s dobrovolníky je extrémně náročná na komunikaci, autenticitu a upřímný zájem. V placeném týmu s lidmi mluvíš víc na racionální úrovni, u dobrovolníků pracuješ s tou základní emocí, což je nadšení a snaha pomoct.

Co vám práce s dobrovolníky přináší pozitivního?

Jakub: Díky tomu, že stavíme na hodnotách a smysluplné práci, máme tu čest spolupracovat se špičkovými lidmi. Takový tým, jaký máme v dobrovolnících, bych v komerční organizaci asi nebyl schopen postavit. To je pro mě velká radost a také ohromná škola hodnotového leadershipu. Když se člověk naučí organizovat dobrovolnickou práci, tak si z toho odnáší spoustu zkušeností do světa byznysu. Z pohledu řízení totiž máme v Česko.Digital jen měkké nástroje – inspirovat, motivovat, nadchnout. A o to je to zajímavější. Já na tom hrozně rostu.

Radka: Pro mě je velkým darem vidět tolik lidí, kteří nechtějí jen sedět a koukat, kterým záleží na prostředí, ve kterém žijí. Z toho mám husí kůži a je to pro mě jeden z hlavních hnacích motorů. Ta energie má obrovskou sílu.

Eva: Já jsem ráda, že můžu být v Česko.Digital sama sebou. Tady se nemusím přetvařovat a můžu se chovat přirozeně, být celou Evou Pavlíkovou. Ale někdy to funguje i naopak – někdy mi to brání být sama sebou.

Myslíš tím, že oproti běžné práci ztrácíš tu hranici mezi pracovním a osobním životem, v dobrém i zlém?

Radka: Je dobře, že to Eva zmiňuje. Prožívám to úplně stejně. V naší práci je těžké udržet životní rovnováhu. Já jsem v jarním půlroku opustila většinu svých zájmů, nohy, na kterých můj život do té doby zdravě stál. Byla jsem blízko vyhoření, došlo mi, jak je to snadné. Bylo důležité si tohle uvědomit a teď se to snažím přenášet i do týmu, abychom to měli všichni zdravě nastavené. Myslím, že jsem to v jarním období zdaleka neprožívala sama.

Kolik má dnes Česko.Digital dobrovolníků a kolik placených úvazků?

Eva: Počet dobrovolníků pořád rychle roste, aktuálně je to přes 3500. Placených úvazků máme 10, rozdělených mezi 15 lidí.

Jakub: V porovnání s velikostí komunity je kmenová základna strašně malinká, prakticky bez ohledu na konkrétní čísla. Organizace nám vyrostla velmi rychle, teď bychom ji chtěli stabilizovat a rozvíjet už jen mírně. Rychlost a objem naší práce navíc nejsou omezené jen počtem dobrovolníků nebo placených lidí, ale také tím, jaká je poptávka z veřejného sektoru a jaké projekty k nám přicházejí. V téhle oblasti se teď chceme rozvíjet, přesně k tomu směřuje náš nově vzniklý inkubátor. I se stávajícím týmem můžeme příští rok hodně vyrůst.

K čemu dobrovolnická organizace potřebuje placené lidi?

Jakub: Placený tým pomáhá dobrovolníkům, dobrovolníci pomáhají společnosti. Dobrovolníci pracují, když jsou motivovaní a když mají čas a jasné zadání. To se těžko předpovídá, a proto je důležité, aby za dobrovolnickou organizací byla nějaká stabilita. Právě o tu se stará placený tým.

Eva: Placený tým se navíc snaží, aby to prostředí bylo co nejvíc samostatné. Nejde tedy jen o „backoffice“, ale o vědomou práci na komunitě. Aby dlouhodobě vyžadovala co nejméně zásahů zvenčí.

Původní představa o financování počítala s tím, že Česko.Digital bude nezávislé na veřejných rozpočtech a bude se opírat o partnerství se soukromým sektorem. Jak se tohle daří uvádět do praxe? Je fundraising pro hodnotovou organizaci něčím specifický?

Radka: Rozhodli jsme se, že nechceme být konkurentem pro jiné neziskové organizace, pro které tady vlastně jsme. Nechceme ubírat z hromádky na jejich rozpočty. Chceme jít přímo do firem jako takových a ukázat jim, proč je důležité zapojovat zaměstnance do expertního dobrovolnictví. Je to úplně nová, zajímavá cesta. Zatím máme z trhu pozitivní zpětnou vazbu. Uvidíme, jak se mám to bude dařit, ale doufám, že v tom budeme postupně úspěšní.

Jakub: Trochu si to sami komplikujeme a snažíme se na trhu vybudovat něco nového, byznysové partnerství s neziskovou organizací. Naše digitální know-how je v neziskovém sektoru jedinečné, jsme největší podobnou organizací v Evropě. Máme co nabídnout podnikům, které s námi chtějí spolupracovat na digitalizaci veřejné správy a zapojování zaměstnanců do veřejně prospěšných projektů. Myslíme si, že to má pozitivní přínos i zpátky do byznysu. Chceme do neziskového sektoru přitáhnout nové modely spolupráce. Máme už první úspěchy, ale jsme na začátku, je to nový model. Uvidíme, zda se nám to podaří.

Jak vás uplynulý rok změnil?

Jakub: Hodně rostu, zejména v hodnotovém leadershipu. Jsem pokornější vůči problémům, víc si uvědomuju, že věci nejsou jenom černobílé. Učím se empatii vůči lidem ve státní správě, které je jednoduché odsoudit. Mnohem těžší je pochopit jejich problémy a vcítit se do jejich situace. Jinak se ale mosty stavět nedají. V Česko.Digital se často bavíme o vytváření mostů mezi prostředími, která spolu moc nekomunikují. A to bez empatie nejde.

Radka: Učím se, že ne všechno musí být perfektní. Někdy stačí, že to vůbec je. Je lepší, aby projekt byl „jen dobrý“, než aby nebyl vůbec. Taky jsem si uvědomila, jak zásadní a zároveň náročná je diverzita v týmu. Někdy jsou ty světy tak rozdílné, že to vyžaduje obrovský kus práce. Role a odvětví se budou prolínat čím dál častěji, a pokud si nebudeme schopni porozumět, nikam se neposuneme.

Eva: Každým dnem se učím třem věcem. Větší míře empatie, větší míře trpělivosti a schopnosti rozumět a následovat svou intuici.

Jaká jsou pro vás zásadní témata pro další rozvoj Česko.Digital?

Radka: Jak už zmínil Jakub, nedávno jsme si potvrdili, že už jsme největší evropskou organizací zaměřenou na civic tech, občanské technologie. Zatím jsme o tom veřejně nemluvili, ale tohle je jedna z našich dlouhodobých vizí – být evropským lídrem v oblasti expertního dobrovolnictví. Přáli bychom si propojovat jednotlivé civic tech organizace napříč Evropou. Přivážet je do ČR, sdílet know-how, inspirovat se, pojmenovávat problémy, které se objevují napříč státy a nikdo je neřeší – anebo je některá země naopak řeší dobře. Tohle je věc, na kterou se obrovsky těším, jakmile se podaří organizaci ukotvit v Česku.

Jakub: Česko.Digital mělo přeshraniční rozmach vždycky, protože začalo mou návštěvou na konferenci Code for All v Rumunsku Tam mě vzala Lenka Kováčová z Nadace OSF, která u zrodu Česko.Digital také stála. Podobné organizace už v zahraničí existují, a tak jsme z nich mohli čerpat inspiraci a zkušenosti, poučit se z jejich chyb. Letos jsme hodně rychle vyrostli, získali zdravé sebevědomí a začínáme si uvědomovat, že máme Evropě co dát. Na české reakci na první vlnu koronaviru bylo jasně vidět, že v oblasti civic tech můžeme v Evropě hrát vedoucí roli. Můžeme mít ambice vést evropský dialog.

Radka: Zároveň si ale uvědomujeme, že než začneme vykukovat za hranice, musíme se nejdřív zaměřit sami na sebe, aby věci fungovaly dobře v Česko.Digital. Víme o mnoha deficitech, na kterých chceme příští rok pracovat. Sladit interní tým, vytvořit perfektní zázemí pro dobrovolníky, zjednodušit jejich zapojení. To jsou zásadní priority pro příští rok, na nich pracujeme a budeme pokračovat i nadále.