Nedávno jsem si dal takovou výzvu, která se zdála, že bude hodně za hranicí mého komfortu. Rád se s vámi podělím o můj zážitek, jaké to je, strávit čas jensám se sebou. Bez žádné jiné osoby, bez mluvení, bez mobilu, bez knížky, bez jídla. Jen vy a příroda. Celých dlouhých 48 hodin.
Na jaře jsem potkal kamaráda, který mi vyprávěl o svém meditačním zážitku z Barmy. Natolik mě to fascinovalo, že jsem mu říkal, že bych to chtěl taky někdy zažít. Navrhl mi, že můžeme vyzkoušet něco jednoduššího a dostupnějšího, a to je jít na pár dní jen do lesa, kde budeme každý sám za sebe, pár set metrů od sebe. Prý je to na začátek přirozenější, než se třeba zavřít do tmy. Tak jsme to nechali otevřené, že se domluvíme, až budou letní prázdniny. Když jsme se pak domluvili už na konkrétní letní víkend, přišla nervozita a první obavy.
Obava číslo 1 — Nesežere mě něco v lese, když tam budu úplně sám? Nedávno někde řádil medvěd. A taky jsem slyšel, že se vrací vlci. A co divoká prasata? Prý jsou agresivní. Přeci jen se moje návštěvy lesa zatím odehrávaly jen ve dne. Ale noc? Nebo dokonce dvě noci? Můj závěr byl, že si rozhodně musím vzít nůž. A stan. Třeba mě zvířata nenajdou :)
Obava číslo 2 — Jak vydržím dva dny bez jídla? Jsem zvyklý jíst několikrát denně a nikdy jsem cíleně půst nedržel. To přeci nemůžu vydržet bez jídla tak dlouho, jenom o vodě. Můj závěr byl, že si nabalím manu, flapjacky a raw tyčinky a když bude nejhůř, tak si to prostě udělám jednodušší.
Jdeme na to
Týden před akcí jsem ještě musel vyrazit nakupovat, protože, jako městský typ člověka, jsem samozřejmě zrovna neměl po ruce stan, že. Vlítl jsem do obchodu, vybral malý stan, k tomu spacák, nafukovací podložku, polštář, celtu, provazy, poncho, čelovku a na to všechno ještě jednu krosnu. A samozřejmě nůž. Myslím, že v obchodě měli ze mě radost. A já věřím, že to použiji ještě někdy jindy, jinak to byl docela drahý zážitek.
Nabalil jsem 8 litrů vody (hlad je přeci převlečená žízeň a navíc tropický vedra), nasadil na záda mega těžkou krosnu a vyrazil s kamarádem směrem do jižních Čech, asi 20km od Českého Krumluva. Šli jsme cíleně na místo, které jsme měli dopředu domluvené a kde budeme dostatečně daleko od lidí, aby nás nikdo nerušil.
Našel jsem si místo, které mě oslovilo a tiše jsem ho poprosil, jestli mě přijme. Nic neříkalo, strom na mě nespadl, takže mlčení znamená souhlas. Úspěšně jsem si postavil stan a protože zbývalo ještě několik hodin do západu slunce, šel jsem si sednout na blízké místo, které jsem si určil jako svoji meditační základnu. Bylo to malý plácek na skále, porostlý mechem, obklopený kameny a pode mnou šuměla Vltava. Seděl jsem na kraji borovicového lesa, který nádherně voněl a v dálce byla vidět louka a lesy. Ptáci zpívali, všude byl neuvěřitelný klid a slunce prosvítalo skrz koruny stromů. Prostě nádhera, která se těžko vyjadřuje slovy.
Tady čas plyne pomaleji
První, na co narazíte je, že máte mraky času. Sedíte a pozorujete. A nemáte nic na práci. Odpočíváte. Čas plyne, ale slunce se na obloze nehýbe. Už uplynula hodina? Asi ne, ale je to věčnost. Přichází myšlenky. Napadne vás, že byste si mohli zkrátit čekání tím, že něco budete dělat. Vyčistit les od šišek? Srovnat jehličí podle velikosti? Vyřezat lodičku? Nebo rovnou celou flotilu? Jsme zvyklí valit a pořád něco dělat. Být v kontaktu, komunikovat. Posílat maily, vyřizovat hovory. Výkon a výsledky. Time management. Jedem.
No tady v lese ne. Nic. Čekáte. Nic se neděje. Když ráno vstanete s východem slunce, tak než slunce zapadne na západě, máte pocit, že to trvá celou věčnost. Ale vy nikam nemusíte spěchat, protože se nic nestane a nic vás nečeká. Pokud budete mít tendenci utíkat k nějaké aktivitě, zkuste ji pozorovat. Čím to, že nevydržíte sami se svojí identitou a potřebujete pořád něco dělat? Neutíkáte od něčeho? Kde se to vlastně bere? A je to pro vás užitečné? Dává to smysl? Tady v lese je přesně ten čas si to odžít a poddat se tomu. A dostat se sám k sobě. Dovnitř. Tady nemáte žádné role, žádné sociální masky, před nikým si na nic nemusíte hrát. Jen vy a vaše identita. Myslím si, že toto může být ta nejtěžší část pro mnoho lidí… Já se na to paradoxně těšil.
