Jak nastavit učení

Minulý týden běžela další HOTV snídaně. Tentokrát téma vzdělávání s Ditou a Tomášem Hrudou. Popravdě jsem jásala, protože v mojí nové roli mámy vzdělávačky, se necítím ani trochu jako ryba ve vodě. I když, abych na sebe nebyla zas tak přísná, Viktorka (dcera, 8let) mě v pátek pochválila, že to se mnou není tak hrozný:-)

Když teď koukám na tu spoustu poznámek z vysílání, tak si všímám, že tohle téma jsem si nakonec v hlavě hodně párovala k pracovnímu životu než k dětem. Po skončení přenosu, za značeného hluku a skákání dětí (ne po hlavě, to přišlo až později) po sedačce, mě trkla v knihovně knížka Rodič - Leader. Dochází mi, že je jedno, jestli jsem o tom přemýšlím z pohledu rodiče a dětí nebo z pohledu lídra a týmu. Principy jsou stejné.

Co jsem si odnesla za reflexi?

Hledala jsem cestu pro to, aby byly moje děti samostatné. A to chceme i po našich lidech, že;-)

Z pohledu mámy: Na začátku své maminkovské kariéry jsem se šťastnou shodou náhod setkala s Montessori (děkuju Moni!). Na první pohled se může zdát, že je to systém, kdy děti můžou všechno. Ne, nemůžou, není to bezhraniční výchova. A ano, mají volnost větší, než na kterou jsme byli dřív zvyklí (zejména ročníky 90 a starší). Volnost se projevuje v možnosti ...

...svobodně se rozhodnout co budu dělat (trénujeme schopnost rozhodování),

...a jak to budu dělat (trénujeme schopnost najít vlastní cestu a kreativitu),

...ale v prostředí, kde existují pravidla (mám to pod kontrolou a minimalizuji velké škody, malé škody jsou part of the game).

Dohody z prvního trojročí naší školy
Dohody z prvního trojročí naší školy

To, proč jsem se do Montessori zamilovala, je, že děti jsou od malička samostatné. Když ale chcete změnit systém, nemůžete změnit jen půlku. Je třeba ho změnit celý = mění se chování dítěte, ale také se mění role rodiče. Nepřikazuje, ale je spíš mentorem, průvodcem a podporovatelem. A ruku na srdce, to je ksakru těžké, když máte mentální model z minulosti “rodič má pravdu a když ne, platí bod číslo jedna. Tresty, zákazy a pár fackami si asi prošla většina z nás.” Doba se mění. Nejen pro rodiče a děti, ale i pro lídry a jejich týmy.

Klíčem k větší samostatnosti u vašich lidí (nebo dětí) je Vaše chování a Váš přístup.

Samostatnost je taky něco, co často lídři chtějí po lidech ve svém týmu. Často slýchám věty jako “nechce přijmout zodpovědnost”, “přehazuje rozhodnutí na mě” nebo “musím ho do všeho strkat”.

Ale co s tím? Stejně jako jsem musela ve svém maminkování změnit svůj přístup já, je třeba změnit svůj přístup jako lídra.

Učila jsem se (oprava: stále se učím) nepřikazovat, ale domlouvat se. Nestát na své pravdě, ale naslouchat a rozumět potřebám. Nemít očekávání, ale podporovat v jejich cestě. A jít příkladem.

Zajistit bezpečné prostředí je klíčový bod pro rozvoj. Dětí, týmu a nakonec i každého z nás.

Pamatujete na Google projekt Aristoteles? Co dělá týmy výjimečnými? Nedávno o to psal David Vrba ve svých Tipech - ano, psychologické bezpečí, přesně jako o tom mluvili Dita s Tomášem - možnost chybovat, hloupě se ptát, nevědět si rady, neznat... Ze strany rodiče i lídra je třeba první krok, aby bezpečné prostředí mohlo vzniknout. Důvěra. V lidi(děti), v systém a proces, v sebe sama.

Z pohledu mámy: Ano, zase ta důvěra. Všudypřítomná a otřepaná. Fráze? Ani ne. Zažívám to na vlastní kůži. Montessori nás provází defacto od prvního roku, co je Viktorka na světě. Oba jsou na svůj věk samostatní, vyspělí, umí dobře komunikovat..a já bych měla mít všechny předpoklady pro to, důvěřovat systému a svému dítěti a přesto.. loni se změnil kontext. Chodí do školy. Najednou to není hra (pro mě). Je to vážné. Chybí (mi) lehkost.

Poprvé čelím situaci, kdy si musím sama sobě přiznat, že nejsem podporující víla, ale výkonově orientovaná máma, která má svoje očekávání. Kromě toho, že to není příjemný pohled do zrcadla, ještě navíc to má dopad na Viky. Na poslední konzultaci ve škole jsem se dozvěděla, že poslední týdny nepracuje. Bojí se a pláče. Přestala si věřit. Úkol jich ve škole je podporovat zvědavost, nabízet aktivity, podporovat samostatnou práci i spolupráci. Můj úkol jako rodiče je podporovat ji. Diskutovat o tom, co nového se naučila, co jí bavilo, co zažila. Dělala jsem to. Přestala jsem to dělat. Soustředím se na to, kde měla kolik chyb. Co udělala, respektive neudělala. A co ještě neumí a měla by.

Výsledek? Není důvěra. Není bezpečné prostředí. Není učení.

Je jedno, jestli mluvíme o vzdělávání dětí nebo lidí v týmu. Pokud nejste oporou, jejich mozek se přepne z prefrontálního kortexu do amygdaly, staré části mozku, jejíž funkce je přežít. A to není stav, kdy je možné se učit. Ani pro děti ani pro dospělého.

Z pohledu lídra: Vytváření bezpečného prostředí není často to o velkých věcech, ale maličkostech, ty si nějak ohlídáme. Často se stává, že šéf nebo někdo z týmu zavtipkujete na téma “Tohle fakt nevíš, to ví i...?”, “To bys ale měl umět.”, “Ty jsi jako….” nebo necháme někohoo mluvit o jiném kolegovi dehonestujícím způsobem. Je to norma. A nikdo nechce být příště terčem. Proto se mluví jen o tom, co se daří a co je bezpečné. Vy, jako lídr nastavujete pravidla. Nejen tím, že vymezíte pravidla společného fungování, ale především, jak se chováte, jak mluvíte s lidmi, o lidech, o chybách, jak reagujete (nebo nereagujete) na to, když někdo jiný pravidla nedodržuje nebo když mluví dehonestujícím způsobem o jiných

Kobercový nálet nefunguje, v roli dobrého učitele musí lídr (i rodič) vidět různost talentů svých žáků.

To, že by měl lídr znát sám sebe, vědět, jaké má talenty a silné stránky, stejně jako to, na co talent nemá, je známá mantra. Třeba i naše půlroční redbuttoní rozvojová expedice R(e)BeLeader začíná modulem JÁ - zahloubáním se a poznáním sama sebe.

Z pohledu mámy: Na schůzce ve škole, kde jsme řešili, že si Viki nevěří, jsem si uvědomila, že zapomínám na její silné stránky a soustředím se jen na to, co jí nejde a na to i fixuju její pozornost. Mám pocit, že jsem mazaná, když slova “tohle Ti nejde”, obrátím do pozitivního “tohle musíme trénovat, aby ses zlepšila”, ale děti tyhle naše hry prohlédnou raz dva. Učitelka mi vyjmenovávala, na co všechno je z jejího pohledu talentovaná. Nemluvila v názvech předmětů, ale popisovala různé situace - umí třeba bezpečně identifikovat, kdo je odpojený od školní skupiny a postará se o něj. Vidí a zasáhne, když se na někoho dívají ostatní skrz prsty. Na druhou stranu si vůbec nedělá starosti s tím, že má mít udělaný nějaký úkol v čase. Když není dnes tak bude zítra, ne? Občas si promítnu v hlavě Strengthsfinder talenty. Říkám si, kde asi bude její talent disciplína versus empatie.

Z pohledu lídra: Je na našem vědomém rozhodnutí, ve kterých oblastech chceme a budeme tlačit na svoje lidi (nebo děti), aby se rozvíjeli. Víte, na co mají talent? V čem jsou unikátní? Jako mají roli v týmu? I to je role lídra - umět posilovat a rozvíjet silné stránky a umět nastavit hranici na minimální úroveň u těch slabých, pokud člověka zásadně omezují.

Proč nerozvíjet jen to, kde mám mezery? Z mnoha konzultací s Beou Holou mám v krvi, že je užitečné aby 80% rozvoje bylo v tom, na co mám talent a předpoklady a 20% bylo u toho, co mi nejde a omezuje mě nebo tým. Proč? Protože bude stát velké úsilí a vůli, rozvíjet se v něčem, co mi nejde a pravděpodobně nemám ráda ve srovnání s tím, když v tom mám energii.

Rutina pomáhá, když jsme na štíru s disciplínou.

Z pohledu mámy: Při učení pomáhá řád a určitá forma rutiny, který vás nenechá na holičkách, když Vaše vůle vyčerpá svoji kapacitu. První dny v karanténě jsem dělala výjimky a čas na učení jsem přesouvala, jak se mi to hodilo se schůzkama. Po těch pár týdnech vidím, že to není dobrá cesta. Nejlépe nám funguje rytmus učení od 8 do 11 a odpoledne mezi 15 a 16. Máme backlog s úkoly, které si obě děti definují samy. Moje role je konzultant a ten, kdo trochu provokuje k vyšší obtížnosti nebo většímu počtu úkolů.

Domácí backlog
Domácí backlog

Z pohledu lídra: To, co platí pro děti, platí i pro nás, dospělé. Konkrétní tipy, jak si nastavit svojí rutinu pro rozvoj, najdete v questech z tohoto týdne (verze pro znalosti a verze pro změnu chování)

Rutina je řád. To, co nám pomůže se udržet “on the track”. Aby když selže vůle, bylo o co se opřít dalšího. Rutina není spojená s tím nadšením a radostí a potěšením.

Rituál je oslava. Uzavření, zastavení a čas na reflexi. Dává sílu udržet svou rutinu i dál

Z pohledu mámy: Rituál má opačnou funkci. Je to přechod. Uzavření toho, co bylo. Start do nového. My máme vzdělávací domácí rituál u večeře. Bavíme se o tom, jaký jsme měli den a co nového jsme se naučili. Je to společné a nabíjející. Je to vlastně takový denní rodinný standup a retrospektiva v jednom (já vím, školácká chyba míchat tyhle formáty)

Nevím, jestli jste to postřehli - Jan Mašek ve vysílání zmiňoval, že se svými dětmi diskutuje denně 4 otázky:

  1. Co hezkého jsi zažil?
  2. Co nového ses naučil?
  3. Komu jsi pomohl?
  4. Na co jsi nejvíc pyšný/co bys mohl vylepšit?

Z pohledu lídra: V mnoha týmech se to ještě přeskakuje jako ztráta času, ale já po šesti měsících v Red Button nechápu, jak firmy můžou žít bez retrospektiv (ale tohle je téma na nějaký další článek;-)). Krátce a stručně: Proč je dobré mít v týmu rituály a zastavení se?

  • sdílíte společné zážitky a srovnáváte se na stejnou letovou hladinu
  • budujete hluboké vztahy, protože někdy to není jen o sluníčkových odpovědích
  • učíte se spolu komunikovat o těžkých tématech
  • když povídáte o tom, co nového jste se naučili, upevňujete v mozku nová neurospojení
  • můžete druhému pomoct nastavit zrcadlo, že i v situaci, kdy má pocit, že se nic nenaučil, se možná naučil něco, co ho dřív nenapadlo.

No rocket science.

Pokud jste přeskakovali a říkáte si, co si z toho mého přemýšlení odnést, je to pár tipů. Lídr a rodič v roli učitele.

  • nastavuje bezpečné prostředí a podporuje
  • důvěřuje svým lidem (dětem) i procesu
  • přizpůsobuje tempo i témata rozvoje potřebám i talentům svého žáka
  • jde příkladem, vzdělává se a rozvíjí se (a experimentuje)

Pokud jste rodič i lídr, máte výhodu, můžete trénovat na obou frontách :-)

Nepřehlédněte