Petr Skondrojanis ve svém projektu COCUMA (Company Culture Market) prezentuje firmy, které si zaslouží být vidět. Věří v humanocentrismus, platí za Enfant Terrible českého HR, jezdí v 50 let starém Mini Cooperu a pracuje 15 hodin denně. Je to uragán, který kolem sebe bez ustání rozdmýchává energii. A když se člověk podívá na jeho životní příběh, zjistí, že je na misi. Misi odkydat z pojmu HR nános vnímání lidí jako zdrojů, zaměřit ho na jejich potřeby a vztahy (HR jako Human Relations, ne Human Resources) a pomoct jim v zaměstnání hledat a nacházet smysl.
Tohle všechno jsme samozřejmě poctivě probrali v 1,5hodinovém rozhovoru. Na konci si ho celý můžete poslechnout ve formě podcastu.
Před 10 lety jsi měl 2 personální agentury. Pak přišla ekonomická krize, značný osobní i profesní vývoj… Jak se z provozního ředitele stane kreativec?
Obě personální agentury jsem stavěl s jedním kolegou. Jedna byla technologická, orientovaná na IT, druhá byla klasická. Kolega byl recruiter jak poleno a já, jelikož jsem už měl nějaké zkušenosti s byznysem, jsem si vybral roli provozního ředitele.
To ale bylo úplně mimo to, co jsem chtěl a chci dělat. Já jsem administrativní chaotik, termíny zásadně nestíhám. Taky proto jsem byl tehdy v té roli nešťastný.
A pak přišel zlom…
Ano. TEDx v roce 2010. Tam jsem potkal všechny ty inspirativní lidi, kteří jsou kolem mě dodnes. Tomáš Hajzler, Cyril Höschl, Ondřej Štefl… Lidi, kteří začínali být influencery.
Nejvíc mě ale dostala Františka Hana Garlíková, tehdy 93letá podnikatelka, která si pro svůj živnosťák šla ve dvaasedmdesáti. V tu chvíli mi došlo, že se nemusím bát toho, co bude, protože jsou tady lidi, kteří mají koule žít to, co chtějí, i za cenu nějaké ztráty.
Uvědomil jsem si, že existují lidi, kteří přemýšlí jinak. Že má jejich práce rozsah i přesah. A taky to, že život je nekonečná cesta a čím víc bude klikatější, tím víc se toho naučíš.
„Lidi jsou klíč k tomu, co dělám. Zajímá mě, jak se cítí v práci, proč a na co myslí…“
Pak jsi dělal v LMC, psal do HR kavárny… Jak ses dostal ke Cocumě?
Já jsem v HR 26 let. A vždycky to bylo primárně o lidech. Lidi jsou klíč k tomu, co dělám. Zajímá mě, jak se cítí v práci, proč a na co myslí, jak se mění, jak se vzdělávají atd. V LMC jsem poznal, že tu máme hypotékovou generaci manažerů, kteří vlastně neumí vést lidi. Protože se sami bojí o svou práci.
HR kavárna byla založená na konceptu, kde jsou ty sdílené zkušenosti odžité. Žádné „vědění“, co si někdo zaplatí. Měli jsme svobodné myšlení, kdy někdo něco napsal a dalších 30 lidí mu to okomentovalo. A když řekli, že to je fraška, musel se s tím sám vypořádat.
Tam taky začal ten můj brand building. Já často komentoval všechny HR nesmysly, co jsem viděl a cítil kolem sebe. Lidi mě začali vnímat jako enfant terrible českého HR, který se s ničím nemaže a nikomu nepochlebuje.
Postupně jsme začali zjišťovat, že máme zkušenosti a inspiraci, které můžeme předávat dál. Když to nevyšlo, všechny moje činnosti a nápady vykrystalizovaly v Cocumu.
O COCUMĚ
COCUMA, tedy Company Culture Market, je tržiště firemních kultur, firem s vizí. Představ si, že jsem firma a chci být na Cocumě. Co mě čeká?
Když mě firma osloví a já znám dobře ji i lidi uvnitř, můžu rovnou říct, jestli by mě spolupráce bavila. Když tu firmu neznám, nejdřív si sám zjistím její firemní integritu, koukám se na její komunikaci ven a porovnávám ji s tou vnitřní. Ideálně se chci ve firmě potkat s různými lidmi. Pozoruji, jestli je rozdíl v komunikaci HR ven a produktovým letákem. Všimni si, že často firmy ven komunikují, jak jsou cool a všichni si tykáme… A pak vidíš na produktovém letáku a v komunikaci produktů diametrální rozdíly.
Nakonec se potřebuji potkat s lídrem. Nepracuji pro personalistku, nebo marketingové oddělení. Já chci pracovat pro lídry, kteří své firmy skutečně někam vedou. A chci jim pomáhat v tom, aby k sobě našli dobré lidi. Jen tak můžu pomáhat skvělým firmám, aby byly ještě lepší.
To je docela hodně podmínek. Kolik tak firem odmítneš? Řekněme z deseti…
Osm. Za minulý měsíc jsme odmítli profily asi za milion a půl. Já budu dál jezdit v 50 let starém autě a šetřit na dovolenou, ale prostě nechci pracovat pro firmy, které nejsou uvěřitelné a nesedíme si lidsky a hodnotově.
Hmm. Dobře a co dál? Máš klienta, jsi si jistý, že je to ten správný match…
Když máme firmu, kterou chceme ukázat světu, vytipujeme si v ní tzv. culture ambasadory, vzorek influencerů, kteří tvoří takovou kvalitní extrakci celé firmy. K nim přidáme management, recepční, uklízečku, člověka, co tam nastoupil nedávno, člověka, co tam je už 10 let a vytvoříme diverzní portfolio lidí, se kterými si povídáme, abychom vytvořili plastický obraz té dané firmy.
Nato vymyslíme, koho chceme natočit a vytvoříme pro ně scénáře, abychom ukázali ty opravdu nejdůležitější myšlenky, které zazněly při rozhovorech. Text dotváříme fotkami a videi. Chceme, aby vizuál potvrzoval text a text potvrzoval vizuál.
„Naše cílovka nejsou lidi, co hledají práci, ale lidi, co v té práci hledají naplnění. A je jedno, ve které firmě ho najdou, když už dopředu vědí, jaké to naplnění bude.“
Co tvůj klient nakonec dostane?
Dvě věci. Dostane tzv. Company snapshot, náš druhořadý produkt, výsledek pátrání uvnitř firmy. Výstup typu: „Tohle je super, na tom makejte, protože je to vaše přidaná hodnota. Tohle potřebujete zlepšit. A tady si dejte bacha, aby se vám to kvůli tomu nerozpadlo.“ Já často vím o těch firmách víc než ony samy.
A konečně ta druhá věc. Profil na Cocumě, detailně promakanou prezentaci firemní kultury. Nejde jen o genericky poskládané fotky a rozstříhané video. Fakt přemýšlíme, co vypíchnout, jak to natočit, co a jak vyfotit. Přemýšlíme nad tím, aby to rezonovalo v těch správných lidech.
Co je pro Cocumu měřítkem úspěchu?
To měřítko není o tom, že našemu klientovi přijde 40 kandidátů. To dělají ostatní job boardy. A tím taky dost spamují mailové úložiště personalistů. Já jim chci místo 40 poslat kandidáty 2, kteří ale řeknou: „Já chci jít zrovna k vám, protože mě bavíte, líbí se mi vaše vize a rezonuji s tím, co děláte.“
Je Cocuma jediný způsob, kterým rozšiřuješ povědomí o kvalitních firemních kulturách?
Už na začátku Cocumy vznikl krásný side effect, akce Culture Rocks. A to není hiringová akce pro uchazeče, to je akce pro další lídry firem. Já si tam jako moderátor zvu hosty, lídry, o kterých říkám: „Tohle je Jirka Fabián z PurposeFly, dělá to takhle a takhle a dělá to dobře.“ A jestli se ti to líbí, jestli tě to zaujalo, tak si něco z toho vem a zkus to implementovat u sebe.
„Firma by se měla rozmluvit.“
O FIREMNÍCH KULTURÁCH
Co podle tebe dělá dobrou firemní kulturu?
Petr Beneš, bývalý CIO České Spořitelny, mi nedávno říkal, že on jako člověk potřebuje integritu. Chce mít to, co myslí, cítí, říká a dělá v jedné rovině. Chce synergii všech svých činností. A s tím já souzním.
Dál samozřejmě potřebuješ leadership, někoho, kdo povede lidi k nějaké myšlence. No a především je potřeba, aby to, co zažíváš uvnitř firmy a to, jak firma komunikuje ven, bylo v souladu.
Takže firemní kultura je hrozně moc o hodnotách a vizi a míň už o tom, že si občas udělá teambuilding a podobné věci, jo?
Co je podle mě ještě klíčem firemní kultury, je komunikace. Firma by se měla rozmluvit. Hodně rozmluvit. Protože tím se jednak věci nějakým způsobem shapují, upřesňují, a jednak tím můžeš někam směřovat lidi. Oni díky komunikaci ví, proč tam jsou, kam jdou, co dělá jedno oddělení a co dělá to druhé… Komunikace je strašně důležitá.
A k tomu teambuildingu. Model typu „pojďte, pojedem se ožrat na Slapy, abychom se víc stmelili“ podle mě firemní kulturu nijak nedefinuje.
O PŘÍSTUPU K PRÁCI
Jsi víc HR, nebo marketér?
Lidi mě nazývají různě. Konceptuální performer, humanocentrista,… Nevim. Myslím si, že v první řadě jsem podnikatel. A pak jsem člověk, kterého baví tvorba. Tvorba pro lidi. Protože když něco vytváříš, tak v tom vždycky lidi nějak figurují. Buď to tvoříš pro lidi, nebo to tvoříš s lidmi, nebo s tím někdo bude jezdit, nebo na to někdo bude koukat. Proto ten humanocentrismus. Pro mě je člověk opravdu ve středobodu všeho, co dělám.
„Pánbůh nám nadělil dvě uši a jednu pusu, ne naopak. Takže bychom měli víc poslouchat a míň mluvit.“
Za tu dobu, co tě znám, jsem pochopil, že ti opravdu záleží na tom, aby věci, na kterých děláš, byly kvalitní a dobře vypadaly. Co tě k tomu žene?
Já jsem milovník Čtyř dohod. Je to jednoduchý pattern, jak prožít skvělý život. Nehřešit slovem, nebrat si nic osobně, nevytvářet si žádné domněnky a vždycky dělat věci, jak nejlíp dovedu. Jakmile tohle zahrneš do svého života, začneš směřovat ke svobodě.
Co tě inspiruje?
Miluju knížku Kraď jako umělec. Je to pro mě další princip, podle kterého fungovat. Většinu věcí už někdo vymyslel, tak se inspiruj, dej tomu své srdce, své úsilí, píli a náhled na svět a vytvoř si svůj vlastní produkt. Cocuma je taky inspirovaná konceptem zvenku, ale díky tomu, že jsme tomu dali svoji energii, přístup, vizuál a to všechno, vznikl náš vlastní produkt.
A inspirace… Té je všude kolem dost. V tomhle miluju Red Button. Když si uvědomíš, že je pro tebe každý inspirací, stačí se dívat a poslouchat. Vnímat je. Pánbůh nám nadělil dvě uši a jednu pusu, ne naopak. Takže bychom měli víc poslouchat a míň mluvit.
To se dostáváme k zajímavé věci. Ty totiž děláš strašně moc věcí. Vedle Cocumy totiž vydáváš vlastní magazín Cult, pořádáš konference Culture Rocks, aktivně se zapojuješ do Red Buttonu… Jak to všechno stíháš?
Myslím, že klíčem je dělat věci, které mě naplňují. A i když je to často těžké, dělám je v přítomnosti. To znamená, že nepřemýšlím, že to včera bylo nějaké a zítra musím tohle a tamto. Dělám věci tady a teď, a když už je dělám, tak se snažím je dělat podle té čtvrté dohody. Jak nejlíp dovedu.
O RED BUTTONU
Jak ses ocitl v Red Buttonu?
Já byl už u té zakládající schůzky, kde se sešli ti kapitáni byznysu typu Rozvařil, Stupka, Vrba, Dřímalka, Mašek, Malý, Tvarůžek, Košturiak… A mně dávalo naprostý smysl s nimi prostě být. Já mám totiž hrozně rád, když jsou okolo mě chytřejší lidi, od kterých se můžu učit. Lidi, kteří mě baví tím, jak přemýšlí.
Vědění má sílu. Když si ho necháš pro sebe, je to jenom tvoje síla. Ale když k tomu přidáš vědění ostatních, tak se ta síla násobí. A já si myslím, že Red Button ještě zdaleka není tam, kde by jednou být mohl.
