Tomáš Jindříšek - Nízké sebevědomí Čechů.
Více než polovina (54 %) Čechů si myslí, že naše sebevědomí je nižší, než by mělo být. To zjistila výzkumná agentura Ipsos pro analytický projekt Česko v datech. Své sebevědomí hodnotili Češi na desetibodové škále v průměru známkou 6,4. Jen třetina z nás považuje jeho míru za zdravou.
Češi jsou mistři ve srážení sami sebe. Učíme se to už v rodině, a to pak formuje i náš názor na vlastní národ. Existují různé teorie, kterými se utvrzujeme. Například to, že Češi jsou malý národ. Řekl by to někdo o Švédech, Finech nebo Dánech? A přitom máme o dost více obyvatel než tyto země. Nebo to, že jsme nebojovali úspěšně v žádné válce. Přitom například nesporné a masivní vojenské úspěchy československých legií zásadně přispěly ke vzniku Československa. Máme zkrátka z různých důvodů tendenci vidět častěji sklenici poloprázdnou než poloplnou.
Bohužel Češi ani příliš nevynikají v motivaci těch ostatních. Víte, jak se v Čechách pozná úspěch? Nejprve se vám snaží kdekdo dokázat, proč to nebude fungovat. Je jedno, zda se chcete pustit do podnikání nebo upéct dort podle netradičního receptu. Češi jsou chytrý národ a proto argumenty, proč to nepůjde nebo je to riskantní, jsou často velmi dobré a přesvědčivé. Naštěstí stále máme úsloví, kdo nic nedělá, nic nezkazí. Takže když se nedáte odradit, přijde druhá fáze. Ta nastane, když vás přestanou odrazovat od toho, ať to uděláte, a začnou kritizovat, jak to děláte. A to znamená jediné – uspěli jste. Na přímou otázku vám většina lidí úspěch potvrdí, jen jim nepřijde důležité o něm mluvit.
Nízké sebevědomí vede i k jinému problému. Znáte tu situaci, kdy někdo dorazí mezi party kamarádů a má zdánlivě sebevědomí na rozdávání? Všem radí, strhává na sebe pozornost, je chytrý jak rádio a moc ho nezajímá, co říkají ostatní. Nemusí být pak v partě moc oblíbený, ale hodně lidí si často řekne, že jeho sebevědomí by chtěli mít. Jenže to není sebevědomí. To je naopak jeho zoufalý nedostatek a snaha o maskování této skutečnosti. Nedostatek sebevědomí se nedá nahradit arogancí a chvástáním. Platí to mezi kamarády nebo třeba i v politice. Často toto jako stát předvádíme i v našich zahraničních vztazích. Například v rámci Evropské unie. Je naprosto zdravé a sebevědomé prosazovat své národní zájmy. Není ale funkční si jen diktovat požadavky, natřásat se, ptát se jen na výhody a nepřemýšlet o tom, jak být plnohodnotným členem „party“. Jasně, máme plné právo si říct, že v takové či makové partě být nechceme a jsme ti borci, kteří to zvládnou sami. I to je ale znak falešného sebevědomí, takoví obvykle končí jako neoblíbení morousi.
Protože cílem této glosy není dělat to samé, co kritizuji...
Dokončení na webu Deníku.
Účinkující
Tomáš Jindříšek
Autor
Zuzana Třebická
