NEOPAKOVATELNÉ CHVÍLE

Existují zážitky, které chcete, aby trvaly navždy. Pro někoho je to třeba setkání s lidmi, které dlouho neviděl, pro jiného třeba chození po horách. Každý má své chvilky a prožitky, které by si chtěl protahovat do nekonečna. Ale je to opravdu tak? A jaká je cena toho protahování? Není náhodou ta výjimečnost v tom, že se ta chvíle neprotáhne?

Docela dost nad tím teď přemýšlím, protože jsem pár takových chvil v posledních dnech zažil. Začíná se mi dít v hlavě jakési rovnání, zda je ta či ona situace natolik výjimečná, že bych ji nemohl zkrátit nebo úplně vynechat.

Vše začalo na Equilibriu, kde nechci vynechat ani chvilku, je to koncentrovaná akce, kde vlastně podle mých měřítek vůbec nespím. Pak to má samozřejmě dohru také v tom, že mě dohání maily a práce, která jde stranou, a také doma nemám energii na rozdávání a musím se nějak dostat zpět, abych byl parťák pro svou rodinu. Podotýkám, že Equilibrium je jednou za rok.

Pak tu bylo naše rodinné setkání, kdy jsme se sešli v sestavě, ve které se asi už nikdy nesejdeme, a to stojí zato, takovou chvíli natahovat. Vědomě jsme se pak dostali pod tlak, a riskovali, že kluci nebudou ready na odjezd na školu v přírodě, protože budou tak unavení a plní dojmů, že si prostě neodpočinou. Opět tedy užíváme neopakovatelný moment a nedíváme se na energii, kterou nás stojí, protože zhodnotíme, že to stojí zato.

Hned jakmile vyšleme děti na školu v přírodě, jsme najednou se ženou sami a to je naprosto nevídaný moment, který bychom si měli přeci užít. Mluvit spolu, jít na večeři, kouknout spolu na film, ale hned po návratu dětí ze školy v přírodě je nakládáme zase do auta a ještě v noci odjíždíme na dovolenou, na kterou čekáme už tři roky a bude prostě super.

Sedíme tedy doma každý u svého noťase, pracujeme jako o život, pereme, uklízíme a připravujeme se na tu báječnou dovolenou, kde si jistě odpočineme. Do toho mi volají bývalí kolegové z práce, abychom si dali večeři, že jsme se dlouho neviděli. Dorazím, ale vím, že bych byl nejradši doma se ženou nebo prostě a jednoduše spal a nabíral energii.

Naštěstí už umím být za antisociála a po dvouhodinové večeři jedu domů, abych zase neponocoval. Cítím, že si potřebuje odpočinout nejen moje tělo, ale také hlava. Cítím to zpomalení a také vím, kam tahle cesta vede. Vede k chybám, vede ke ztrátě chuti do života, vede třeba až k mikrospánku na dálnici na dovolenou.

Pořád přemýšlím nad tou energetickou rovnicí a také nad tím, že má rovnice neodpovídá rovnici mé ženy nebo dětí. Je třeba dát ty rovnice dohromady a vytvořit jednu společnou, kterou budeme všichni respektovat. Je třeba si zvolit hlídky a kouzelná slova, která mile upozorní někoho v partě, že je za hranou. Myslím, že úplně stejné je to i v týmu a obzvláště, když se něco velmi intenzivně buduje. Komunikovat potřeby a vědět, co koho dobíjí a naopak, je klíčem k úspěchu.

Už jsem několikrát psal, že mě klasická dovolená vlastně tak trochu vybíjí, protože mě vytrhává z mého středu. Jediná věc, která mě dokáže nalákat, je moře, které kdybychom měli, už bych nevytáhl paty.

Přeji všem hodně neopakovatelných chvil nejen o prázdninách, ale samozřejmě i mimo. Věřím totiž, že se i obyčejné věci mohou stát nezapomenutelnými, když je umíme prožít.

_________________________________________________________________________

Tato zamyšlení mi slouží k utříbení myšlenek a zároveň jsou pro mě i tykadlem do světa k dalšímu možnému prohlubování daných témat. Pokud s Vámi text cokoli dělá a jste ochotni věnovat čas a energii jakékoli ucelené reakci, budu za ni v této instantní době, moc rád na mém LinkedIn profilu.

- Honza