Brain&Breakfast s Petrem Horkým: O životě, planetě, našich limitech a změnách

Petr Horký je český režisér, spisovatel a polárník, jehož život je spojen s cestováním a objevováním nejen odlehlých koutů světa, ale také hlubších souvislostí našeho bytí. Po studiích učitelství a kariéře televizního moderátora vystudoval filmovou režii a nakonec získal PhD na Fakultě sociálních věd UK v Praze. Velmi důležitou část jeho života tvoří cestování, které ho přivedlo na místa, jako je Antarktida, Grónsko nebo Himaláje. Petr došel na severní i jižní pól, objevil potopené lodě na Maledivách, přešel na lyžích Grónsko.

Jeho dokumentární filmy, jako například Století Miroslava Zikmunda (nominace na Českého lva) nebo Civilizace: Dobrá zpráva o konci světa (momentálně v distribuci v 58 zemích světa), rezonují nejen úctou k přírodě a historii, ale také odvahou klást otázky o současném světě a naší roli v něm. Petr je také autorem třinácti knih, ve kterých sdílí své postřehy, příběhy a filozofii, která se opírá o respekt k lidem, přírodě a hodnotám. Svým přístupem k životu a prací je inspirací pro všechny, kteří hledají rovnováhu mezi výkonem, lidskostí a smysluplným životem.

Během lednové Brain&Breakfast pozval Petr Horký své posluchače k zastavení. A k zamyšlení nad tím, co v životě skutečně chceme, kým jsme a kam vlastně jdeme. 

Kde jsou naše skutečné limity?

Lidé často očekávají, že Petr bude mluvit o tom, jak se přemoct a vydržet. Jenže on věří, že právě tohle nás od skutečných limitů vzdaluje. Zatnout zuby a jít dál,  to totiž nemusí být cesta k radosti, tímto způsobem dojdeme spíš k vyhoření. Opravdové limity podle něj souvisí s výkonností, intimitou, úspěchem, tichem a smyslem. Často je objevíme, až když se zastavíme a položíme si skutečně důležité otázky. 

Čtyři nejtěžší otázky

• Kdo jsem? 
• Proč jsem tam, kde jsem? 
• Čím jsem užitečný? 
• Co chci?

Tohle nejsou otázky, které si můžeme zodpovědět jednorázově a definitivně. Odpovědi na ně hledáme celý život. Často se jim ale vyhýbáme. Raději se zahltíme prací, úkoly, odpovědností. Jenom abychom nemuseli čelit pravdě, že jsme tam, kde být nechceme. 

Každý jsme na vlastní výpravě

Někdo se diví, proč se Petr vydává do tak nehostinných míst, jako je například Antarktida. On jim na to odpovídá: Já tam chci být. Tam jsem rád." Naopak mnoho lidí je doma, v teple, ale nejsou tam šťastní. Žijí ve vztazích, které nefungují. Pracují v prostředí, které je vyčerpává. Dělají věci, které nemají rádi.

Podle Petra je každý z nás na vlastní expedici. Náš severní pól nemusí být obklopený ledem. Může jím být klid, tvůrčí činnost nebo třeba odvaha něco opustit. Důležité je, že víme, proč k tomuto cílí směřujeme. 

Zastavit se – ale doopravdy

V průběhu života bych se měli zastavovat. Nejen fyzicky, ale vnitřně. Odpojit se od každodenního šumu, vydat se do jiného prostředí, setkat se sami se sebou. Teprve pak se ukáže, kdo opravdu jsme. 

Petr nesouhlasí s tvrzením, že můžeme být kýmkoliv. I když k tomu dodává, že můžeme být průměrným kýmkoliv. Ovšem pokud chceme být skutečně výjimeční, musíme nejdřív pochopit, kým jsme. Najít odpověď na tuto otázku je velmi těžké. Často stačí pochopit jen to, kým nemůžeme nebýt. Uvědomit si, co nám bude zásadně chybět, kvůli čemu se budeme trápit a nebudeme celiství, pokud to nebude součástí našeho života. Může to být povahový rys, způsob života nebo vlastnosti. 

Samota, vnitřní hlasy a kognitivní disonance

Jaké by bylo strávit půl dne sám se sebou? Jaký by byl ten člověk, kterého bychom potkali? A proč se někdy v hlavě hádáme sami se sebou?

Často víme, co chceme – zhubnout, nekouřit, naučit se cizí jazyk – ale neuděláme to. Máme v hlavě „mejdan“. Rozpor mezi tím, co děláme, a tím, co si myslíme, je obrovský. Této vnitřní tenzi se říká kognitivní disonance. A čím více jich v sobě nosíme, tím méně máme energie žít naplno. Proto se Petr ve své přednášce podělil o doporučení, jak se těchto disonancí zbavit. 

Klikatá cesta není slabost

Každé rozhodnutí, které uděláme, znamená, že se vzdáváme všech ostatních možností. Určitě se na některé z křižovatek rozhodneme tak, že naše cesta pak nevede přímo kupředu, ale to není důvod k hanbě. Důležité je, že to je naše cesta. 

Petr připomíná, že spousta slavných lidí netušila, kam dojdou. Cesty se skládají až zpětně. Můžeme se kdykoliv zastavit a přehodnotit, jestli má směr, kterým jdeme, hodnotu toho, co mu obětujeme. I kdyby to byl jen čas vlastního života.

Sny, tvorba a opravdovost

Asi jen málokoho by napadlo, že zrovna Petr napsal článek s názvem Plnit si sny je blbost. Když jeho život vypadá jako dlouhá řada splněných snů. Ale Petr během snídaně upozorňoval na to, že pokud se ze snů stane bucket list s položkami k odškrtnutí, tak mizí radost. Mluvil o tom, že je rozdíl mezi potěšením a spokojeností. Mezi obstaráváním a tvorbou. A také mezi děláním a bytím. 

Je snadné podlehnout představě, že když něco uděláme, budeme obdivovaní. Ale opravdový život není obrázek zvenčí. Je to to, co doopravdy žijeme.

Každý máme svůj pól

A vůbec nevadí, jestli je pro ostatní nepochopitelný. Pokud víme, proč tam míříme, pokud nám dává smysl, pak máme jít právě tímto směrem.

Smysl totiž není luxus. Je to základ. Když ho ztratíme, nestačí ani výdrž, ani dovednosti. Smysl je to, co nám umožňuje žít i v těžkých chvílích. Zakladatel logoterapie Viktor Frankl to věděl už v koncentračním táboře. A Petr Horký říká to samé. Pokud nevidíme smysl v tom, co děláme, měli bychom to změnit. I kdybychom měli rok jíst jen rýži.

Zaujalo?

Užijte si záznam či poslech a přijďte na další snídani. Těšíme se!

Kam dál?